Doba není nakloněna vtipkování, ale zkusím to v tomto tónu, neboť známou zbraní národa v nepřívětivých časech je humor. Nemyslím onen ze stěn záchodů v knajpách čtvrté cenové skupiny či duchamorné přípitky „Na zdraví dětí našich rodičů!“. Vím, že riskuji nařčení, že se pokouším šaškovat na Titaniku, když ledovec tuší i slepý kapitán, leč nedá mi to.
Za normalizace byl režim reflektován anekdotami v neoficiální soutěži O zlatou mříž a třeba pouličními nápisy. Když zakázali kapelu ETC a na zdech se objevily výzvy Nechte zpívat Mišíka!, brzy jsem spatřil i Nechte zpívat Hybše! Tereza Brdečková líčila, jak na malostranském domě uviděla nasprejované hrdé heslo Ať žije punk!, k němuž však někdo dopsal háček nad n.
Bolševický systém, známý absencí jakéhokoliv smyslu pro srandu (viz setrvale pohřební ksichty členů politbyra s výjimkou rozesmátých líček prosťáčka Biľaka), k zuřivosti doháněla zejména Společnost za veselejší současnost, jež pořádala například každý den v pět odpoledne běh třídou Politických vězňů za zavřené. Předčasně zesnulá novinářka Irena Gerová vzpomíná v pamětech, z nichž teď děláme knížku s jejím bratrem Richardem Krausem a Láďou „Pasekou“ Horáčkem, jak estébáci sbalili Báru Štěpánovou. Herečka se je pokoušela obměkčit a dělala na ně štěněčí oči, jak to jen ona umí: „Nemohla bych si ještě jít koupit podprsenku? Oni dostali tu, co jsem sháněla.“ Orgáni chvíli váhali, ale pak se rozhodli, že nebudou dělat divadlo a umělkyni odtáhli k výslechu.
Dnes místo anekdot kralují „jůtůbové“, počítačové a jiné obrazové koláže. Mám rád tu s Georgem Bushem, který při audienci oslovuje předposledního papeže „pane dalajlamo“, přičemž si Jan Pavel II. drží hlavu v dlaních a nad hlavou má comicsový obláček: „To je debil!“ Nebo aktuální šprým, kde mezi soudní stráží nesedí na lavici obžalovaných Josef Fritzl, ale jiný zlosyn, který si zakrývá tvář knihou Modrá, nikoli zelená planeta.
Slyšel jsem o stolní společnosti, jež střelhbitě satiricky zareagovala na komedii z minulého týdne, kdy sociální demokrati s komunisty z legrace v Poslanecké sněmovně svrhli vládu. Při objednávce rund předsedající požádal přítomné, aby se vyslovili k hlavnímu bodu schůze, totiž jestli budou pít fernet. Šlo se po směru hodinových ručiček. „Pan štamgast Pepa Vopička?“ Pepa vstal a důstojně pravil: „Pro návrh.“ Prezident sdružení pro jistotu zopakoval: „Pro návrh.“ - „Pan štamgast Fanda Vocásek?“ - „Pro návrh.“ - „Pro návrh.“ - „Pan štamgast Jarda Novák?“ Zapřisáhlý abstinent, který chodí do hospody akorát cucat nealko pivo: „Ostře proti návrhu!“ - „Nechte si laskavě své hodnocení a odpovězte stručně. Pro návrh, nebo proti návrhu?“ - „Tak proti návrhu.“ - „Proti návrhu.“
Když se kolo vystoupení dotočilo, číšnice v roli skrutátorky si vyžádala pauzu na sečtení, za napjatého ticha ohlásila výsledek hlasování a zakrátko se ke stolu radostně nesl stříbrný tácek s přesným počtem vítězných štamprlat. Nicméně soudím, že zcela jinou rundu by měl zaplatit samozřejmě Jiří Paroubek.
Mám rád šprým, kde mezi stráží nesedí na lavici obžalovaných Josef Fritzl, ale jiný zlosyn, který si zakrývá tvář knihou Modrá, nikoli zelená planeta
