* LN Co pro vás bylo hlavním podnětem ke vzniku dokumentu? Osud Milady Horákové, nebo fakt, že jej ztvárňují současní mladí autoři?
Když mě vloni skladatel Aleš Březina a režisér Jiří Nekvasil vybídli, abych s kamerou sledovala průběh zkoušek opery Zítra se bude..., okamžitě jsem pochopila, že mám nebývalou příležitost, která se už nikdy nezopakuje - natočit o osudu národní hrdinky film, který nebude odkázán jen na dokumentární materiál. Jako by pro mě někdo zadarmo inscenoval politický monstrproces z 50. let s vynikajícími herci, který si můžu natočit.
* LN Monstrproces, u nějž se vědělo , jak dopadne...
Scénář procesu včetně rozsudků byl za pomoci sovětských poradců rozhodnut předem. Věděla jsem, že v Národním filmovém archivu existuje sedmihodinový filmový záznam zmanipulovaného soudního řízení s Miladou Horákovou, který jako jediný z mnoha obdobných procesů komunistický režim zaznamenal. Naskytla se mi jedinečná příležitost k filmové výpovědi o zločinnosti komunismu, kterou můžu komponovat jednak z autentických záběrů procesu, jednak z inscenovaného operního tvaru, který vychází také z dokumentárních materiálů.
* LN Dozvěděla jste se při práci na dokumentu něco nového, co jste o Horákové nevěděla?
Poprvé v životě jsem s hrůzou sledovala třicet minut výslechu Milady Horákové, které se dochovaly. Její noblesu v kontrastu s hulvátskými výpady snaživých pohůnků režimu, předsedy soudu Trudáka a prokurátorů Urválka, Viesky a Brožové, kteří věděli, že lžou a hrají divadlo, a o to byli agresivnější. Poprvé v životě jsem viděla kopii telegramu Alberta Einsteina, který marně žádal prezidenta Gottwalda o milost pro čtyři odsouzené včetně Milady Horákové. Ohromená jsem byla její závěrečnou řečí před soudem, z níž můžeme nabýt dojmu, že si sype popel na hlavu, ale nakonec řekne doslova: „Já bych lhala, státní soude, kdybych řekla, že jsem se změnila a že jsem změnila své přesvědčení a že jsem úplně jiná. V zásadě jsem prohlásila orgánům státní bezpečnosti, že setrvávám ve svém přesvědčení.“ Ona možná tušila, že bude odsouzená k trestu smrti tak jako za nacistů, ale nehledala pro sebe žádné polehčující okolnosti, nepodbízela se, neprosila.
* LN O čem její postoj svědčí?
Ona v sobě nesla bezpodmínečnou víru v Boha a v demokracii. V dopisech z cely smrti psala: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním -abych splnila zákony Boží a zachovala své čisté lidské jméno.“ Věrnost ideálům demokracie, jež naplňovala i za cenu ztráty života, svědčí o výjimečné ryzí osobnosti.
* LN Co považujete za nejnebezpečnější v současné realitě?
Mně nejvíc leží na srdci svoboda a jakékoliv její omezování považuju za varující. Demokracie je křehká, o tom svědčí dva totalitární režimy 20. století. Ve svých dvou posledních filmech jsem se věnovala tragickým důsledkům nacismu a komunismu. Byli bychom pošetilí, kdybychom neviděli, jak dvacet let po revoluci ukrajuje mocná část naší politické reprezentace naše demokratické výsady. Není to jenom čerstvý náhubkový zákon, který omezuje a zastrašuje novináře, ale plíživé nabývání vlivu komunistů, kterým otevírá dveře Paroubek a Klaus. Navíc Klausovo nahánění naší středoevropské demokratické civilizace do náruče Ruska považuju za zločin. Jak je vidět, parlament nás od scestí k totalitním praktikám neochraňuje. Začínám mít tušení, že se budeme muset zase sejít na náměstích. Občanská společnost, kterou považuju za základní pilíř moderní demokracie, je v Čechách aktivní, ví, že nemá smysl při pozorování politické scény zoufat, ale konat. Myslím si zodpovědně, že naše demokracie začíná být ohrožena.
lidovky.cz rozhovor v plném znění na www.lidovky.cz/kultura
