* Paní Reinerová, s jakými pocity jste se tady v Praze v prostorách německého velvyslanectví dívala na přenos pietního aktu z Bundestagu?
Je nezvyklé slyšet vlastní slova, která přednáší někdo jiný. Velmi mě dojala slova předsedy Bundestagu Norberta Lammerta. Když o mně mluvil ve svém úvodním projevu, najednou mě napadlo: Ale to už by přece stačilo, zase takový zázrak nejsem! Na druhé straně, pokud má člověk za sebou tak dlouhý život jako já, během kterého se o něco snažil, pak má pochopitelně radost, že jeho snaha měla nakonec odezvu. Pak si říká: Co víc si můžu přát? Měla jsem pocit, že tu po mně možná přece jen něco zůstane.
* Co vás motivuje ke psaní?
Já jsem pamětnicí minulých událostí. A lidé dnes hrozně rychle zapomínají a velmi snadno se také posouvá význam událostí. Já to chápu, protože náš styl života se za poslední roky zásadně změnil. Setkávám se s mnoha lidmi a pokaždé mě překvapuje, jak málo vědí o nedávných dějinách. Třeba o tom, co se odehrálo před padesáti lety. Myslím, že o hrůzných událostech spojených s holokaustem je nutné nadále mluvit. Je jen potřeba najít způsob, jak to dělat, aby to i dnešní mladí lidé přijímali.
* V přímém přenosu jste teď sledovala pietní zasedání Bundestagu. Co si myslíte o názoru, že Němci své dějiny ritualizují?
Je velmi důležité, že se takové pietní akce konají a že je podporují a účastní se jich politické špičky. Mně osobně je líto, že jsem dnes nemohla být přímo u toho.
* Jak se díváte na současné aktivity českých i německých neonacistů?
Uráží mě, že se vůbec diskutuje o tom, jestli se nějaká provokativní demonstrace smí nebo nesmí zakázat. Jak si někdo nad tím vůbec může lámat hlavu? Stejně tak mě uráží, když se němečtí nacisté, kteří se nemohou „vyřádit“ v Německu, přijedou „vyřádit“ k nám. To je naprosto nepřípustné. Kam jsme se to s tou demokracií dostali?
* Jak bude možné zprostředkovat události holokaustu mladým lidem třeba za patnáct let, kdy už nebudou žít přímí pamětníci?
Důležité jsou psané texty a osobní rozhovory. Hlavní je nepřehánět, aby čtenář nebo posluchač tomu, co čte, nebo slyší, věřil. Já osobně se snažím zůstávat věcná. Všichni máme jen jeden život a měli bychom se snažit něco pozitivního za sebou zanechat. A já jsem dospěla k názoru, že mou devizou je znalost dvou jazyků, němčiny a češtiny. Tak za sebou mohu něco zanechat. To je můj malý příspěvek. Víte, já dostávám hodně dopisů od neznámých lidí, kteří mi děkují, že jsem jim dodala odvahu. To je nádherný pocit. Ale nemusí to být hned velké skutky. Už dlouhé, dlouhé roky trpím rakovinou. A když se mi někde v čekárně podaří ostatní pacienty povzbudit, tak z toho mám skvělý pocit.
***
Lenka Reinerová (1916)
Narodila se v Karlíně, německé gymnázium ve Štěpánské ulici z finančních důvodů nedokončila. Od roku 1936 pracovala v redakci časopisu Arbeiter-Illustrierte Zeitung. V roce 1939 musela pro svůj židovský původ a politickou orientaci opustit Československo - při pracovní cestě se dozvěděla o obsazení hitlerovskými vojsky. Poté odcestovala do Francie, kde strávila několik měsíců v internačním táboře. Stejný osud ji potkal potom i v Maroku. Nakonec ale doputovala do Mexika, kde se dočkala konce války. Během mexického pobytu se rovněž provdala za jugoslávského lékaře a spisovatele Theodora Balka. Po válce, v níž zahynulo veškeré autorčino příbuzenstvo, se s manželem nejprve usadila v Bělehradě, později se vrátila do Prahy. V 50. letech strávila patnáct měsíců ve vazbě na Ruzyni. Po propuštění musela následovat rodinu vystěhovanou do Pardubic. V roce 1964 byla rehabilitována, na konci 60. let však byla z komunistické strany vyloučena podruhé a více než dvacet let v Česku vůbec nemohla publikovat.
