Ivan Blatný - Díky průkazu KSČ odletěl do Londýna, kde požádal o politický azyl
O tom, jaký by byl osud básníka Ivana Blatného (1919-1990), kdyby zůstal po roce 1948 v Československu, se můžeme dohadovat. O tom, jak dopadl jeho anglický exil, víme přece jen více.
Kam se skrýt před blázincem světa? - jako by se svým životním příběhem ptal básník Ivan Blatný.
4. března 1948 akční a ústřední výbor Syndikátu českých spisovatelů rozhodl o složení delegace SČS do Anglie: Jan Čep, František Langer a Arnošt Vaněček. Do Londýna ale na pozvání Britské rady nakonec 29. března odletěli s Arnoštem Vaněčkem Jiří Kolář a Ivan Blatný.
Ještě téhož večera brněnský básník v BBC oznamuje, že se do Československa už nevrátí, domů posílá průkaz KSČ a Syndikátu českých spisovatelů. Bývalí kamarádi - včetně Josefa Kainara, který dokonce bydlel s Blatným ve společném bytě - na tento krok zareagovali velmi odmítavě, ať už z osobního přesvědčení, či proto, že je k tomu někdo přiměl.
Za povšimnutí stojí, že brzy poté do exilu odešel i Jan Čep - který byl z delegace společně s Františkem Langrem ve prospěch komunistických autorů vyřazen - a stejně tak Egon Hostovský, podepsaný pod spisovatelským prohlášením, v němž se mimo jiné píše: „Ivan Blatný od svého vstupu na cizí půdu navždy zemřel pro českou literaturu.“ A po letech, jak víme, nakonec odešel také Jiří Kolář.
Netřeba zbavovat svéprávnosti Kolem odchodu Ivana Blatného stále zůstává několik ne úplně jasně zodpovězených otázek. Byl politicky motivován? Patrně nikoliv, důvodem měla být zámožná Američanka, s níž se seznámil v roce 1946 ve Francii. Někteří mají tendenci rovněž vysvětlovat Blatného členství v KSČ básníkovou zištností. Pravděpodobnější ale asi bude to, že se senzitivní a poddajný mladík, který již v dětství ztratil jak otce, spisovatele Lva Blatného, tak matku, rád přichyloval k něčemu pevnému - ať už to byla Skupina 42, či KSČ.
Stejně tak lze ve vzpomínkách nalézt zmínku o tom, že si Ivan Blatný některé peníze z rodinného optického podniku údajně nechával již dopředu na Západě. Ale patrně i v tomto směru byl básníkův smysl pro praktičnost přeceněn.
A jak to bylo s jeho pobyty v různých psychiatrických sanatoriích? Poprvé se tak stalo v září 1941, tedy poté, co jeho přítel Jiří Orten zahynul pod koly německé sanitky. Podruhé pak v roce 1943, údajně proto, aby se vyhnul totálnímu nasazení. V knize Texty a dokumenty 1930-1948, kterou vydalo před deseti lety nakladatelství Atlantis, lze nalézt i rozhovor Martina Pluháčka s Pavlou Kainarovou.
První žena Josefa Kainara vzpomínala: „Tenkrát mu nic nebylo. On měl jenom strach před tím, aby ho nenasadili, a žádal své přátele, aby mu nějak pomohli. V Černovicích, v psychiatrické léčebně, my jsme tomu říkali prostě blázinec, byl zaměstnaný tenkrát Jiří Černoch, no a ten mu nakázal, jak se má chovat, jaké má mít projevy, aby nedal najevo nic ani před ošetřovatelem, protože byli někteří lidi, Češi, kteří byli fízlové pro gestapo. To se pořád opakuje.“
Básník patrně svou roli zvládl, neboť v usnesení z 22. ledna 1943 se píše: „Ivan Blatný jest stižen na podkladě vrozeném psychosou charakterisovanou stísněnou náladou, depresivními představami. Jmenovaný jest duševně chorý a není schopen své záležitosti sám obstarávati, ale vzhledem k možnému zlepšení choroby není třeba prozatím ho zbavovati svéprávnosti.“ Tedy další otázka: Nakolik musel Ivan Blatný opravdu předstírat? A využil případně nabyté dovednosti předstírat později?
V Anglii byl hospitalizován již v roce 1948. Následně se vrací do normálního života, pobývá u přátel a snaží se pracovat pro BBC a Svobodnou Evropu. V roce 1954 je však internován znovu v Claybury Hospital s diagnózou paranoidní schizofrenie. Příčina mohla být ale opět praktická a opět mohlo jít o pomoc od přátel - básník se totiž dostal do konfliktu se zákony a byl zatčen. Na místě, kam chodíval za prodejnými děvčaty, totiž jednou nevhodně obtěžoval zbloudilé nizozemské turistky.
Návrh na získání Mloka Ivan Blatný ale nepřestal být stále „přítomen“ i v Československu. Po odsudcích kolegů dokonce Československý rozhlas v roce 1948 oznámil, že básník zemřel. Jeho knihy byly vyřazeny z knihoven s poznámkou: Nepřátelský postoj autora k lidové republice. Nicméně v roce 1963 se pak jedna jeho báseň objevila v antologii A co básník, kterou vydala Mladá fronta. A ještě předtím se o Ivana Blatného pod přezdívkou MLOK zajímala,
jak dokazují dokumenty, Státní bezpečnost. S datem 21. října 1958 se tak objevuje Návrh na získání MLOKA k návratu do ČSR: „V posledních letech žije MLOK v Anglii ve velmi špatných podmínkách materielních a podlehl těžké duševní depresi. Tato situace je velmi příznivá pro jeho získání k návratu do ČSR, k aktivnímu propagačnímu využití a objasnění skutečné situace mezi emigrací před československou veřejností. Toto by bylo po návratu MLOKA provedeno formou veřejného prohlášení v tisku a v rozhlase, sérií článků v tisku o životě v emigraci, případně prostřednictvím další literární činnosti MLOKA (napsání knihy o životě emigrantů a pod.).“
Tuto myšlenku ale pak Státní bezpečnost musela opustit: „... i po eventuelním návratu do ČSR by musel MLOK zůstat po nějaký čas v ošetřování buď přímo v některém z našich ústavů, nebo u psychiatra, než by se jeho duševní stav zlepšil tak, že by mohl samostatně pracovat. Z toho dále vyplývá, že ČSR by nemohla návratu MLOKA propagačně využít, jelikož by bylo těžké, aby MLOK pronesl nějaké prohlášení, jeho duševní schopnosti na to v současné době prostě nestačí.“ Byl to faktický stav, nebo výsledek dalšího básníkova úskoku?
Antonín Petruželka v bloku věnovaném Ivanu Blatnému v revue Souvislosti ukazuje, že si básník byl snahy StB vědom. Cituje z článku Jürgena Serkeho, jenž vyšel v roce 1981 v týdeníku Stern a má příznačný název Útěk do blázince: „Z pomyšlení, že by mě mohli komunisté unést, se mi stala fixní idea a měl jsem šílený strach. Ten přestal teprve, když jsem si našel útočiště v ústavu.“ Pomocná škola Bixley Básník v ústraní léčeben zůstal až do konce života - zemřel 5. srpna 1990. V témž roce ale ještě Frances Meachamová předala jeho lístek s pozdravem Václavu Havlovi, který byl tehdy na první návštěvě Velké Británie. Právě zmíněná ošetřovatelka a milovnice všeho českého se také zasloužila o to, že Ivan Blatný nezůstal pouze autorem sbírek vydaných do roku 1948. Dlouhou dobu totiž ošetřovatelé básníkovy „čmáranice“ vyhazovali.
Frances Meachamová však rukopisy zaslala manželům Škvoreckým do Toronta a básník Antonín Brousek z nich sestavil výbor s názvem Stará bydliště (1979), plný vzpomínek na minulost zanechanou v Československu. Po dvaatřiceti letech se tak Ivan Blatný vrátil do české poezie. V roce 1982 pak následovala sbírka Pomocná škola Bixley, jejíž texty jsou prolnuty mnoha cizojazyčnými výrazy a větami: „Jsem jenom básník jednoho jazyka/ ale miluji cizojazyčné vložky.“
Po listopadu 1989 se Ivan Blatný vrátil do českého literárního kontextu jak svými ranými sbírkami, tak těmi pozdními. A stejně jako jeho život i jeho dílo obsahuje ještě nemálo otazníků - na prozkoumání a případné vydání stále čeká řada rukopisů, které byly po básníkově smrti převezeny do jeho rodné země.
A aby bylo odpovězeno na úvodní otázku: život Ivana Blatného jako by ukazoval, že senzitivní bytost mohla blázinec 20. století přežít jedině v psychiatrických sanatoriích, kde se člověk může před světem skrýt a ponechat si vnitřní svobodu. Což ale ještě nezaručuje, že se jednoho dne neztratí i sám sobě.
Reakce na básníkův odchod do exilu
Ne, Ivane, neudělal jsi nic velikého. Podvedl jsi své přátele a řadu dobrých lidí, kteří Ti Tvou cestu do Anglie opatřovali; nešel jsi přes tábory D. P. v bizonii, ale v letadle za peníze státu, který jsi chtěl napadnout; ukázal jsi, že český básník dovede nosit v kapse legitimaci KSČ, aby snadněji mohl utéci. Ne, Ivane, udělal jsi hanbu nám všem. Jindřich Chalupecký
Myslíme, že jsi zapomněl, že je nutno žít. S plnou hubou svobody jsi zapomněl na vše, čím svoboda je; že je napřed odvahou mít pravdu a hlavně tam, kde žijeme. Vše, co jsi řekl, je lež. Sbohem. Jiří Kolář, Arnošt Vaněček
Jak strašně vystřízliví Ivan Blatný, až pozná, že již se nebude moci okouzlovat poezií, nýbrž bude nucen bojovat, bojovat proti vlastní zemi, a jak bude zhnusen, až pozná, že jeho zbraní nebudou české verše jdoucí světem, nýbrž toliko sliny. Kamil Bednář
Genetický Není to obyčejný zjev a nesetkáš se s ním též v každém čase: Otec, ač byl Lev -synáček je prase. Jaroslav Vojtěch, z básně Triptych o Ivanu Blatném
Ký osud génia. Propad se v úředníka. Teď bude přinucen, Ivánek, za libru psát a psát zprávičky všech různých kalibrů a říkat pěkně to, oč shora se mu říká. Kain (Josef Kainar), z básně Brněnský rozhlásek
I na nejmenší dědince budem s ním letos sklízet žito, zatím co ty v zdech blázince... Je mi tě přese všechno líto. Vítězslav Nezval, z básně Ach škoda
Exilové verše Ivana Blatného
Neděle Je neděle Mám volno pacienti očekávají své návštěvníky chodím mezi budovou nemocnice a farmou snad budu mít také nějakou návštěvu snad mě najdou snad se na cestě objeví Brušák anebo Listopad anebo Dresler jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl mám připraveny básně budeme mluvit o literatuře svět bude zase plný života. z výboru Stará bydliště
Bzukote nádraží a telegrafních drátů, pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval, pošli pozdravy k Březinům do Kunštátu, na nízký Anaberk, jen o kousíček dál. z básně Cigareta, výbor Stará bydliště
Motýl U cesty fenikl už čeká otakárka když Vít se narodil Bohumil četl Hálka Večerní písně. Zatemněno. Nezval měl po něm křestní jméno. z knihy Pomocná škola Bixley
Hrajte mi všecko, všecko znova, Nedbale, Vydro, Štěpničková. Kludský je tady. Chcete pusu? Podíváme se do cirkusu. z knihy Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti, Host 2003
V nosnících železničních mostů, tak blízko, blízko u porostů, kde sovy mají ve dne sen, vidím Hlas lesa Toyen. z knihy Fragmenty a jiné verše z pozůstalosti
