Je smůla, když se přízeň ke sportu omezuje na poslech rozhlasu za volantem, nicméně o nic tím nepřicházíte.
Naopak!
Po prvním kole Australian Open zůstali ve hře z deseti českých tenistů pouze dva. S odstupem následoval rozhovor. Snad s činovníkem, jméno jsem bohužel přeslechl. Jsme zklamáni, řekl, neboť jsme plánovali, že do druhého kola projde aspoň padesát procent hráčů... Plánovali! To mi něco připomnělo. Možná staré časy? Vzpomněl jsem si na jeden vtípek: Víte, jak nejvíc pobavíte pánaboha? No přece když mu prozradíte svoje plány do budoucna!
Snad se pánbůh pobavil. Amožná by se bavil ještě víc při poslechu sportovní úvahy pana Pavla Teličky. Začal zostra o tom, že tedy olympiáda buď v roce 2016, nebo 2020 a že přesně neví, jestli to bude o sportu, anebo o zviditelňování. O obojím, pane Teličko, je to vždy až v první řadě. A sportovat se na těch hrách určitě bude skvěle, jako pokaždé předtím.
Poté pan Telička prudce přešaltoval na obezitu národa. Že prý jsme největší tlustoprdi v Evropě (dovolím si podotknout, že v Bavorsku je těch tlouštíků minimálně stejný počet). A čím to je? Prý tím, že je v republice příliš málo dobrovolných cvičitelů! Tak to mi taky něco připomnělo.
Konec, tečka. Nezbylo než přemýšlet, o čem to všechno vlastně bylo. Nejspíš ale mělo jít o návod, jak nebýt sádelnáčem. Jak prosté, milý Watsone.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
