Ještě před chvílí překřikovaly na rušném trhu hlasy prodavačů hluk davu. Teď je tu hrobové ticho. Kromě smetí ve větru je vidět jediný pohyb. Metr vysoký robot Talon se pomalu přibližuje k opuštěnému autu. Výbušnina ukrytá v jeho kufru by dokázala zabít desítky lidí a okolní domy srovnat se zemí. Najednou pás robota uvízne.
Po několika neúspěšných pokusech Talona vyprostit, vysílá americký pyrotechnický tým, který ho ze vzdálenosti dvou set metrů ovládá, menšího robota typu PackBot. Ten do těžšího bratrance zezadu ťukne. Po několika vypjatých minutách je po všem. Pomocí Talonovy mechanické ruky operátor nálož zneškodní. Pyrotechnici ji naloží do auta a odvezou pryč. Od začátku akce uplynulo čtrnáct minut. A rozhodně to nebylo cvičení. Jsme v Iráku.
„Nikdy nepošlu svoje lidi do smrtící zóny,“ vysvětluje kapitán Phil Cordaro, poněkud bizarně přezdívaný Petarda 6, jinak velitel 38. pyrotechnické roty po mém dotazu na oscarový trhák Smrt číhá všude.
„Je to zábavný film. Ve skutečnosti ale nepřipouštíme takové ohrožení svých lidí. Naše jednotka v Iráku o nikoho nepřišla. Nejdřív evakuujeme okolí, pak vyšleme robota. V nejhorším případě odpálí nálož on. Radši přijdu o nějakých šedesát tisíc dolarů než o člověka.“ Stojíme uprostřed irácké pouště, na zemi se válí pyrotechnický oblek a je tu vedro. Jinak je ale všechno úplně jinak než ve filmu.
Válka je droga
O čem vypráví snímek, ze kterého byli zejména američtí kritici tolik nadšení?
Veterán William James přijíždí někdy v roce 2004 do Iráku nahradit předchozího velitele pyrotechnického týmu, jenž zemřel při výbuchu nálože. Celá skupina se brzy octne na horské dráze plné adrenalinu a testosteronu při riskantních likvidacích pum krátce po svržení Saddáma Husajna. Dramatický příběh plný zvratů, dynamická kamera i realistické prostředí (točilo se v Jordánsku, na irácké hranici) přispěly ke zrodu napínavého válečného filmu. „Shon bitvy je silnou a často smrtící závislostí, neboť válka je droga,“ cituje úvodní titulek knihu válečného zpravodaje Chrise Hedgese. Takový je i hlavní hrdina filmu – William James. Když kolem nehvízdají kulky a nebezpečí nečíhá na každém kroku, nedává mu život smysl.
„Proč se člověk rozhodne dělat pyrotechnika? Vzrušuje vás ta blízkost smrti?“ ptám se v dopoledním žáru kapitána Cordara.
„Takhle to není. Když máš šikovný prsty, baví tě elektronika a vůbec jsi trochu hračička, můžeš se zapsat na pyrotechnickou školu. Teda jestli umíš dobře plavat. My totiž patříme pod námořnictvo,“ říká kapitán.
Příslušník EOD, jak zní označení armádních pyrotechniků (Explosive Ordnance Disposal – likvidace výbušné munice), musí projít sedmnáctiměsíčním výcvikem. Kromě přirozené odbornosti, kterou je zneškodňování náloží všeho druhu, absolvuje intenzivní kurz potápění, slaňování, seskoku s padákem a boje se střelnými i chladnými zbraněmi. Na konci stojí specialista s možným nasazením na moři, zemi i ve vzduchu.
„Jestli mě válka baví? Můžeme tu plně využít výcvik a zdokonalit se. To je pravda. Od začátku roku zlikvidovalo mých čtyřicet mužů několik set náloží. Ale že bych byl radši tady než se svou ženou a malým synem? To je přece nesmysl,“ uzavírá kapitán.
Šílená statistika
Od prvního výbuchu nálože v srpnu 2003 došlo v Iráku k 2222 explozím. Při nich zahynulo 20 918 iráckých civilistů, 45 046 dalších bylo zraněno. Ze čtyř a půl tisíce amerických obětí připadá na výbuchy náloží a útoky sebevrahů plná polovina. V posledních měsících se ale situace zlepšila. „Jsem tu potřetí a teď je tu rozhodně nejmíň práce,“ vysvětluje mladičký seržant John Barras, zatímco ze sebe celý zpocený svléká čtyřicetikilový pyrotechnický oblek. S pomocí dalších dvou členů týmu ho na sebe v případě potřeby dostane do tří minut. Ochrání ho například před výbuchem minometného granátu.
Málo práce znamená asi sedmdesát ostrých výjezdů měsíčně. Zdaleka ne vždy jde ale o nález nastražené nálože. Jednotka EOD se také stará o likvidaci nepoužité munice ze starých armádních skladů rozesetých po celé zemi. To samé platí o úkrytech zbraní teroristů a povstalců. Tedy pokud má tohle dělení ještě v Iráku nějakou cenu.
„Jakýkoliv přesun po silnicích je pořád nebezpečný a velitelé obrněných aut musejí dávat pozor na každou bouli, která je na cestě,“ vysvětluje zrzavý podporučík Ryan McAlister. „Povstalci položí do výmolu nálož a přes ni roztaví kusy pneumatiky, takže to vypadá jako popraskaný asfalt. Obří výbuchy cisteren obložených výbušninami se ale už skoro neobjevují.“ Pouštní darebáci
Je šest ráno. A zase vedro. Praští mě do tváře, hned jak vykročím z klimatizované buňky na kamenitý povrch pouště. Třicet stupňů. Ne ve stínu, ten tu nikde není. Snad jen trochu u strany mohutně obrněného transportéru MRAP. Jenomže jeho béžově natřené stěny už teď žhnou tak, že by se na nich dalo usmažit vejce.
„Trochu teplíčko, co? Vyjíždíme za hodinu,“ směje se major Michael Kovacevic, důstojník 64. praporu prvního obrněného pluku Desert Rogues (Pouštní darebáci). Jméno potomka chorvatských přistěhovalců je pro jeho muže složité, a tak mu raději říkají Major K.
U téhle jednotky nejsem náhodou. Zúčastnila se slavného Thunder Runu, odvážného i kritizovaného úderu do centra Bagdádu těsně na konci první fáze války v roce 2003. Místo zdlouhavého obléhání města dali američtí velitelé rozkaz k útoku ulicemi pětimilionové metropole s cílem demonstrovat iráckým obráncům, že bitevní pole už patří jen invazním silám.
Necelá tisícovka vojáků v obrněné koloně prorazila obrannými pozicemi elitních revolučních gard. Podle některých to byl klíčový úder, který připravil Iráčany o vůli vzdorovat, podle jiných zbytečný risk a ve vojenských dějinách největší útok typu „střílej pěkně po gangsterském způsobu na cokoliv, co se pohne“.
Tihle devatenácti- nebo dvacetiletí hoši útok přirozeně nezažili. Jsou na něj ale jaksepatří hrdí a pyšně nám ukazují plukovní znak – černého slona na bílém pozadí s nápisem My prorážíme!.
Přichází rozkaz nasedat. Po vzoru vojáků se soukám do neprůstřelné vesty, na hlavu nasazuji přilbu. Celkem patnáct kilo nepohodlné, tady ale pořád klíčové výbavy. Uvnitř klimatizovaného obrněného transportéru si sedám do sedadla a upínám silné popruhy. V případě výbuchu zabrání vymrštění pasažérů proti stropu, což zpravidla končí zlomeným vazem. Hlasitým úderem se vzadu zavírají hydraulicky ovládané pancéřované dveře.
„Chceš kolu nebo jonťák? Jo, jestli máš svoji muziku, dej ji střelci, u něj je napojení na bedny,“ ozve se v mých sluchátkách napojených na vnitřní okruh hlas velitele vozu. Muziku nemám, takže se mi do uší zahryzne šílená směs hip hopu, hard rocku a heavy metalu. Klimatizace, přenosný chladicí box s ledem a pitím, muzika. Kromě zbraní, pancíře a herní konzole Playstation to jsou tři nejzásadnější věci pro ty americké vojáky, kteří ještě v Iráku zůstávají.
Pár centimetrů tvrzené oceli je to jediné, co nás dělí od okolního vedra i případného výbuchu. Je ovšem třeba říct, že přes dva tisíce vojáků zabitých při explozích uštědřilo americkým generálům drsnou lekci. Před šesti lety zaskočil svobodníkWilson tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda dotazem na nedostatečné pancéřování armádních vozidel. Od té doby utratil Pentagon miliardy dolarů za vývoj a nákup obrněných transportérů odolných proti nastraženým náložím a sebevražedným útokům. Mají podvozek tvarovaný do písmene V, aby síla výbuchu šla do stran, zesílené pancéřování boků i zádě a antény na rušení odpalovacího signálu. To vše doplnily jednoduché zlepšováky vyvinuté vojáky v terénu.
„Tahle zas… věc se žhaví od motoru,“ odpovídá mi do sluchátek velitel auta, seržant Bryan Spears jadrnou texaskou angličtinou na dotaz, k čemu slouží půlmetrový kovový plát čouhající na tenké tyči z přídě transportéru. „Aby ty zkur… nálože, co maj čidlo na teplo, vybuchly před autem a ne pod ním. A ty koukej sjet z tý silnice na pole,“ štěkne na řidiče, „nelíběj se mi támhlety zas… boule na asfaltu. Celá kolona pomalu za náma!“
Hurá do Afgoše!
Představují-li Afghánistán a Irák první velké války 21. století, pak nastražené nálože, sebevražední atentátníci a teroristické útoky vůbec znamenají pro západní armády na zahraničních bojištích novou takticko-operační výzvu. Mohutná ekonomická a technologická převaha na ulici v iráckém Mosulu nebo afghánském Kandaháru nezajistí automatickou bezpečnost ani vojákům, natož kolemjdoucím. Zkušenosti pyrotechniků z Iráku se tak rychle přenášejí do Afghánistánu, který se mezitím stal hlavním těžištěm amerického válečného snažení.
„Jak to tak vidím, stáhnou nás odsud do konce roku,“ mudruje mladíček, desátník Ricky Seena. „Pak chvíli doma a hurá do Afghoše! Tam se to teď pěkně mydlí, tak doufám, že to nepropásnu. Tady jsme se všichni skvěle vycvičili, takže by to mělo jít dobře.“
***
Válka & krize ? Vůbec poprvé od okamžiku, kdy Spojené státy zrušily v roce 1973 brannou povinnost, se v minulém roce podařilo všem složkám amerických ozbrojených sil dosáhnout plánovaného počtu dobrovolných rekrutů. Místo potřebných 164 tisíc se dokonce přihlásilo o pět tisíc žen a mužů více. Důvody nemá smysl hledat v rostoucím patriotismu mladých Američanů, ve vojensko-politických úspěších dosažených v Iráku nebo v tradičně velmi dobře vedené kampani. Zajištěná práce a sociální výhody, to vše v době hospodářské krize s desetiprocentní nezaměstnaností – takové nálepky teď visí na dveřích náborových kanceláří. „To obnáší nárůst kvalitních branců o čtyři až šest procent,“ pochvaluje si ředitel náborového odboru Pentagonu Curtis Gilroy.
? Devatenáctiletý desátník Ricky Seena se přihlásil do armády v době, kdy byla válka v plném proudu. Jinými slovy věděl, že výměnou za stabilní džob, kvalitní zdravotní péči, bezplatné vzdělání a sociální bonusy může v daleké zemi zaplatit životem. Přesto narukoval. Krizi tak Pentagon vděčí za to, že pro plnění svých početních cílů už nemusí sahat ke snižování nároků na rekruty, kvůli kterému se v minulosti oblékali do uniformy alkoholici nebo pouliční rváči. Nebo dokonce k nákupu detoxikačních sad pro vyznavače marihuany.
? Navzdory hojně rozšířeným mýtům netvoří drtivou většinu amerických vojáků v Iráku potomci nejchudších rodin. Sociální mapa ozbrojených sil – ať už celkového skoro milionu a půl v aktivní službě, nebo zhruba 150 tisíc vojáků nasazených v Iráku a Afghánistánu – věrně zrcadlí americkou společnost a na povyšování má až na výjimky vliv výkonnost, nikoliv původ. To, že důsledky hospodářské krize působí napříč sociálními skupinami, tak nejspíš přispěje k tomu, že Barack Obama bude mít pro svůj náročný projekt v Afghánistánu i v následujících letech dost vojáků. A to platí i v případě, že by jeho poněkud ukvapený záměr vyklidit Irák vyústil v prudké zhoršení tamní situace.
O autorovi| Jakub Szántó, spolupracovník Pátku, redaktor ČT jakub.szanto@ceskatelevize.cz
