Když přeletíte polární kruh a letadlo zaroluje na miniaturním letišti nedaleko laponského městečka Kittilä, napadne vás, co se tady může dít? Tři ulice, pár domů, jinak nic. Jenže když se rozkoukáme, okamžitě zjistíme, že zdejší turistická centra nabízejí obrovskou nabídku adrenalinových zážitků s reklamním sloganem „Život na plný plyn!“ Sněžné komando Ráno nás čeká test zdatnosti na zasněžených „dálnicích“. Ale nejdřív musíme projít kontrolou na alkohol. Ještě že jsme předešlý večer s vodkou přestali včas. Když úspěšně nadýcháme nulu do balonku, vyfasujeme kombinézu, helmu, boty a rukavice. Za pár minut už usedáme na sněžné skútry a vyrážíme do krajiny. Mašina letí rychlostí sedmdesáti kilometrů v hodině a brzy jsme doslova Ztraceni. Ztraceni v divočině. Nikde ani živáčka, až na soba, který se nám náhodně připletl do cesty. Blíží se poledne a prsty krutě bolí od neustálého svírání plynu. Ale už přichází přestávka na oběd. K obědu bude ryba, ale musíme si ji napřed chytit. Naši průvodci nám rozdali pruty i návnady, a ukázali nám, jak máme vyvrtat díru v jezeře. Led je půl metru silný a tak to není žádná legrace, ale už za deset minut sedíme v dřepu u dvanácti děr a čekáme, až se nějaká hladová ryba probudí ze zimního spánku. Ještě že jsme vyfasovali horký čaj, ale stejně nám začíná být zima, žaludek kručí hladem a z čekání na lahodnou rybičku se stává čekání na Godota. Po hodině balíme a prcháme do srubu s otevřeným ohništěm. „Ryba není, bude aspoň zeleninová polévka,“ chlácholí nás průvodce a dodává, že v létě bývá při rybaření ještě hůř. Sice berou, ale rybáře souží miliony komárů. Ostatně Finsko je pro ně jako stvořené, neboť má 190 tisíc jezer a ještě více bažin. Shrek by se tu cítil jako doma, ale i název Finska (Suomi) je odvozen od slova bažina (suo). Česky bychom řekli Bažinov.
Na ledovém loži Jenže teď je všechno zamrzlé a my uháníme dál, až k obrovskému sněhovému iglú s podivným nápisem Ledový hotel. Tak tady budeme dneska spát. Ale ne všichni. Polovina party nemá dobrodružné kořeny, zalekne se mrazivého lůžka a raději se vrací zpátky do města. Rozpačitě si prohlížíme malé, barevně nasvícené pokojíčky, doslova vydlabané ve sněhu. Nebudeme litovat? A pak spatříme samotná lůžka, která jsou vytesána z ledových kvádrů. Je na nich sice matrace a spacák, ale zima tu sálá doslova odevšad.
Ještě že se můžeme nejprve zahřát v sauně, doběla rozžhavené kameny se polijí vodou, celé tělo rychle zvláční a uvolní se. Snažím se nasát teplo do morku kostí a ještě do žaludku přidám dva panáčky. Teprve pak se odebírám na kruté lože. V pokoji je pár stupňů pod nulou a při každém výdechu mi ledový dům ukradne kus tepla. Sundat si džíny? Nemožné. Skáču do postele a zavrtávám se do všech přikrývek. Počítám: jeden sob, dva sobi, tři sobi...
Nakonec to nebylo tak zlé, jak jsem si večer myslel. Jen výlet na toaletu kolem čtvrté ráno by mnozí z nás mohli považovat za rafinovanou formu mučení. Ale když se venku rozjasnilo, v sousedním dřevěném a slastně vytopeném srubu už na nás čekala pravá finská snídaně. Křupavé tousty, čerstvý losos, pikantní omáčky.
Ale dlouho nás snídat nenechali. Venku se totiž začal rozléhat strašidelný jekot. Jistě víte, jak štěká jeden pes, možná i dva či tři psi dohromady, ale dokážete si představit zuřivé vytí padesáti psů? Venku na nás čeká tucet psích spřežení, na každé saně čtyři krásní husky, netrpěliví a nedočkaví, kdy už vyběhneme do stopy. Poslední pokyny a psi vyrážejí jako šíp vystřelený do nekonečné krajiny. Přestože na první pohled vypadá ovládání psího spřežení jako nadlidský úkol, není to vůbec těžké. Psi statečně šlapou, saně letí kupředu a my se kocháme nekonečnou dálavou, ze které vyzařuje absolutní pohoda, klid a harmonie. A pomalu si uvědomujeme, že víkend strávený v Laponsku nás nabije víc než dva týdny válení na středomořských plážích.
