Tohle je moje tělo Právě znásilnění je jedním z nejhrůznějších průvodních jevů mnoha ozbrojených konfliktů v Africe. Fyzická bolest, ponížení, zranění, AIDS, inkontinence, stigma, vyloučení ze společnosti, celoživotní trauma. To vše je znásilnění. Války provází od nepaměti, ale počet případů v posledních letech narůstá. Podle odhadů OSN bylo během etnického konfliktu ve Rwandě v roce 1994 znásilněno čtvrt až půl milionu žen. Také v Kongu je znásilňování běžnou zbraní, kterou bojující skupiny používají ke krutému ponižování nepřítele. Tvrdým svědectvím o těchto praktikách je dokument Kongo: hluboké ticho, který uvede letošní Jeden svět.
I ve státech, které se po letech válčení dočkaly míru, zůstává sexuální násilí tabu, o kterém nikdo nechce mluvit. Tento stav se osvětou snaží změnit třeba africké celebrity. „Tohle je moje tělo, nenuťte mě k ničemu. Když nechci a vy mě přinutíte, je to trestný čin. Znásilnění je trestný čin!“ zpívá hvězda liberijské pop-music Peter Cole v písni „It’s My Body“. Objíždí venkov a společně s první poválečnou královnou krásy přesvědčují místní lidi, že znásilnění nelze tolerovat za války ani v míru.
Tři pohledy na válku Občanské války stále decimují řadu afrických států.
Osm ze současných 17 probíhajících mírových operací OSN jsou mise v Africe. V súdánském Dárfúru si konflikt vyžádal již přes 200 tisíc obětí a dva miliony lidí vyhnal z domovů. Více než tři roky na sebe nechala čekat adekvátní reakce světa. Film Za Dárfúr! vypráví příběhy lidí, jimž osud této provincie není lhostejný.
Varováním, že násilí dokáže rychle zachvátit i relativně stabilní zemi, je případ Keni. Politický spor po volbách na sklonku loňského roku rychle přerostl ve spor etnický, stovky tisíc lidí se daly na útěk, celkový počet mrtvých přesáhl tisícovku. Oblast Velkých jezer se ocitla v ekonomické krizi. Keňa má ale stále šanci vrátit se k normálnímu stavu a zůstat modelovou zemí pro státy Afriky. Nesmí ale přehlížet příčiny, které vedly ke genocidě, ve kterou přerostl etnický konflikt v roce 1994 ve Rwandě. Vývoj je totiž podobný.
V Ugandě se válečnou zbraní staly děti. Zneužívání, zabíjení, únosy, zapojování do bojových skupin. To byla téměř po dvě desetiletí každodenní realita na severu země. Dívky byly přidělovány důstojníkům Armády božího odporu (LRA) jako služky a sexuální otrokyně. V roce 2006 vláda s povstaleckou LRA podepsala příměří. Nynější proces usmiřování podmanivě ilustruje film War/Dance. Ukazuje, jak mohou být traumata války hojena hudbou a tancem.
Budoucnost v mobilu Kořeny současných válečných konfliktů jsou četné a složité. Komplexně, jako celek, je třeba je i řešit. Základem je ekonomický rozvoj, současně je nutné budovat instituce státu, infrastrukturu, posilovat vládu zákona a lidská práva. S tím vším Afrika potřebuje pomoci. Slibů zaznívá mnoho, realita je ale střízlivější.
Afrika si musí samozřejmě pomoci také sama, bez partnerství zbytku světa se však neobejde. Jednou z nadějí pro kontinent je rozvoj mobilních sítí, který v Africe zažívá největší boom na světě. Mobily zlepšují komunikaci, usnadňují zajišťování základních služeb, dávají lidem hlas ve věcech veřejných. I ze zapadlé vesnice, máte-li signál, můžete zavolat do rádia a veřejně říci svůj názor na politiku centrální nebo místní vlády. Pro běžné Afričany věc dosud nevídaná.
Dlouhá cesta Stevenův studijní pobyt v Ghaně brzy skončí a on se chystá domů. Vzdělaní lidé ochotní vrátit se do Libérie jsou jednou z největších nadějí tamní křehké demokracie. Začlenění lidí z ozbrojených skupin do společnosti, revitalizace ekonomiky, návrat uprchlíků, vyrovnání se se zločiny čtrnácti let války, boj s korupcí, zavádění elektřiny, kanalizace a mnoho dalších úkolů má na programu prezidentka Ellen Johnson Sirleafová. „Železná dáma“, jak je často přezdívána, při plnění svých předsevzetí vsadila na ženy, které dosadila do některých klíčových pozic státu. O tom, že si Libérie pod jejím vedením vede nadějně, vypovídá film Železné dámy Libérie, promítaný rovněž na Jednom světě. Cesta k citelnému zlepšení v Libérii i na mnoha jiných místech Afriky bude ale ještě dlouhá.
***
Člověk v tísni se rozhodl věnovat minimálně 250 tisíc korun ze svého humanitárního fondu Klubu přátel na pomoc znásilněným ženám v Kongu. O pokračující občanské válce vypovídá mj. festivalový film Kongo: hluboké ticho. Peníze obdrží ženské nemocnice a terapeutická centra.
Další informace na www.clovekvtisni.cz/klub
O autorovi| MICHAL BROŽA, autor je vedoucí informační kanceláře OSN v Praze, působil v Libérii
