S novináři, mezi nimiž byla i zpravodajka LN, mluvila během návštěvy Štrasburku. Předci nového amerického prezidenta Baracka Obamy pocházejí z Keni, tedy ze stejné země jako vy. Myslíte, že to ovlivní postoj USA k africkému kontinentu?
Očekávám od něj zejména velké množství dobré vůle a vím, že on množství dobré vůle má. Myslím si, že přinese do Ameriky nového ducha. Možná také sníží napětí, které tam vládlo, a vytvoří pro nás příležitosti, ze kterých budeme moci těžit. Víme, že množství lidí se nyní bude o Afriku zajímat, budou tam chtít investovat či jen přijet na návštěvu. Je to ale také na nás Afričanech, abychom sami vytvořili prostředí, ze kterého můžeme těžit. Také se nejspíš bude více rozvíjet turistika. Například dnes ráno jsem viděla upoutávku na CNN, kde nabízeli cestu do Afriky pod názvem Obama’s Safaris. Řekla jsem si: to je dobrý nápad. Na to bych nepřišla.
Je pravda, že se nám nyní nejspíš otevřou nějaké nové možnosti a příležitosti a my jich musíme využít. Často se nyní mluví o tom, že současná finanční krize je pro mnohé země omluvou pro to, že budou snižovat svou rozvojovou pomoc. Doufám, že Obama to neudělá.
Afrika čelí mnoha výzvám.
Která je ta nejdůležitější?
Je pravda, ze Afričané musí řešit velké množství problémů. Z mého pohledu je ale důležitá zejména celková degradace životního prostředí. Afrika je stále velmi závislá na primárních zdrojích a to znamená, že životní prostředí by zde mělo hrát hlavní roli. Když ale například letíte třeba nad Kongem, všechny řeky jsou zde červené. Dochází ke znečištění půdy, ke kácení lesů. Další věc – změny klimatu. Když jsem například nedávno byla v Čadu, byla jsem překvapená, jak se Sahara stále rozšiřuje. Je zde velké množství výzev, ale o některých se stále tolik nahlas nemluví, možná si je všichni ještě neuvědomují. A jak pomáhá Evropa? Myslíte, že dost?
Nevím, nejsem politik. Nemám proto přehled o tom, kolik peněz dostává Afrika od Evropy a kolik naopak dává Afrika Evropě. Ale pokud mohu mluvit obecně, vím, že se ještě nedávno říkalo, že za každý dolar, který Evropa investuje v Africe, získá čtyři dolary. Takže to vypadá, že z investic v Africe mají Evropané docela velké zisky.
Pravda je, že některé peníze z Evropy mizí v nenávratnu. Souvisí to zejména s tím, že máme nezodpovědné, zkorumpované vlády, které distribuují peníze neznámo kam – nejspíš na nějaké soukromé účty. I proto zůstává v Africe chudoba, i když nám je pomáháno. Bob Geldof kdysi říkal jednu důležitou věc: Evropa se rozhodla pomoci Africe částkou odpovídající 0,7 procenta HDP. Nyní ale tento závazek plní jen malé množství zemí. Jen se nad tím zamyslete, když nemůžete poskytnout 0,7 procent HDP, to je méně než jedno procento, co tedy dáváte?
Často se zmiňují problémy, které Afričané mají, a chyby, které dělají. Čím by Afrika mohla jít Evropě příkladem?
Jedinou rozumnou věcí, kterou jsem v Africe viděla, je nejspíš naše odhodlání, vůle a touha přežít, ať se děje cokoli. Občas si možná říkáte: To už se nedá zvládnout. Ale i v těch nejzoufalejších situacích jsme nějak schopni se vždycky vzchopit a jít dál. Možná i na tuto finanční krizi je možné dívat se jako na novou příležitost. Příležitost přehodnotit systém financování pomoci a začít jinak. Jste první africkou ženou, která získala Nobelovu cenu. Jste inspirací pro mnohé další ženy, kdo byl ale vaším vzorem?
Mou první inspirací byla moje matka. Udělala něco, co by měla udělat každá žena pro své dítě. Rozhodla se v době, kdy pro dívky nebylo normální chodit do školy, že mě tam pošle. A za to jí děkuji. Byla to žena, ke které jsem vzhlížela. Pak jsem měla možnost chodit do školy provozované misionáři, kde pracovalo množství úžasných, milých, mladých jeptišek. Většinou z Itálie či Irska. Ty se pro mě staly také vzorem. Byly to totiž ženy, které – jak jsem tehdy poprvé pochopila – dělají něco pro dobro všech. Opustily své blízké a pracovaly daleko od domova. Vedla je k tomu láska k Bohu a to mě tehdy hluboce zasáhlo.
Když jsem pak pobývala v Americe, tak se k tomu připojily ještě další vzory, lidé jako například Martin Luther King.
Když mluvíte s dívkami či ženami z Afriky, často je z jejich hlasu a slov patrná beznaděj – že nemá smysl se o nic snažit, že nic nezmění, že to nemá smysl. Co byste jim řekla?
Já jsem dobrý příklad toho, že se něco změnit dá. Nikdy nejste sami. Existuje množství žen a dívek, které smýšlejí stejně. Jedním z mých hlavních poselství je právě toto: každý z nás může něco změnit. Je jen potřeba věřit v to, co děláme.
Nemůžeme změnit celý svět. Ale například já – vybrala jsem si něco velmi snadného, zasadit strom. Proč zrovna tohle? To byla náhoda. Byla jsem na jednom fóru keňských žen, připravovali jsme se tehdy v roce 1975 na konferenci v Mexiku. Diskutovala jsem tam s mnoha ženami, které měly nejrůznější problémy – nedostatek peněz, potravin, nemocné děti – a říkaly mi, že s tím nemůžou nic dělat. A já jsem tehdy řekla: Zasaďme strom! Je to jednoduché, udělat díru a zasadit strom může každý. Tak ukážeme, že něco přece jen dělat můžeme!
***
Jedinou rozumnou věcí, kterou jsem v Africe viděla, je naše vůle a touha přežít, ať se děje cokoli
Africká průkopnice Keňanka Wangari Muta Maathaiová se v roce 2004 stala první Afričankou v historii, která získala Nobelovu cenu za mír. Environmentální a politická aktivistka Maathaiová se narodila v roce 1940. Působila v parlamentu a pracovala na ministerstvu životního prostředí. V roce 1977 založila Hnutí zeleného pásu (Green Belt Movement), jehož cílem bylo zalesňování Keni.
