Někdy zírám, jaká mě ráno po probuzení napadají slova. Názvy, jména a slogany z minulosti, bez příčiny a kontextu. Často jména sportovců a politiků z dávné doby, jak zaznívala v televizi. Například tuhle, že předsedou obskurní organizace jménem Světová rada míru byl jakýsi Romeš Čandra, jindy že jistý Wosipiwo skákal za Německou demokratickou republiku na lyžích nebo že Afghánistánu vládl soudruh Babrak Karmal.
Podobně jsem onehdy procitl při vzpomínce, jak jsme v dětství říkali, že se cikánsky počítá do deseti. Bylo to takhle: Ako, dvako, triko, štyrko, págo, lágo, ičman, čičman, paraga, ču. Přesně takhle, pamatuji si to dobře, neboť co se v mládí naučíš, ve středním věku jako když najdeš. Nově mě ovšem napadlo, že to možná ani cikánsky není.
Začal jsem si k tomu něco hledat, zjišťovat rozšíření té povídačky. Vzpomněl jsem si, že Radek Pastrňák má písničku, v níž se podobně počítá, i když přece trochu jinak. Pomocí webového vyhledávače lze konstatovat výskyt různých variant. Kolik by se jich teprve našlo pečlivým průzkumem ústní tradice? Vyskytují se variety pro nejnižší číslovky (například jednogo, dvogo, trogo) a pestrý je zejména repertoár pro devět a deset. Pastrňák zde uvádí ťalala, ťuk, zaznamenáno je například čarala, puk, ve slovenských zdrojích se setkáváme s čaraga, čič a zejména čvaragas, čuš. (Já pochopitelně tvrdím, že nejsprávněji je paraga, ču, jak se říkalo u nás.) Naopak zvukomalebné výrazy ičman, čičman pro sedm a osm jsou jediné, které zjišťujeme u všech verzí stejné.
Cikánsky to vskutku není. Ale ví někdo, jak takové počítání vzniklo? Taky to znáte z dětství v nějaké podobě, říkali jste to? Doba ústně předávané lidové tvorby je u konce, takové říkačky byly pro ni charakteristické, kdo by je taky zapisoval. V době dnešní inflace písmenek, kdy každý dělá ťalala ťuk do klávesnice, je naopak všechno nejen zapsáno, ale i rozšířeno okamžitě v jednotné podobě až do Tramtárie.
Lidová tradice nesla s sebou regionální rozdíly, o kterých člověk mnohdy neměl tušení. Tak jsem před časem s překvapením zjistil, že v Praze (a kdovíkde jinde) se známá dětská karetní hra nejmenovala Vole, lehni, nýbrž prý Vole, padni. No to mě podrž. Vždyť jediné správné je moje rodné lehni, tohle je leda nějaký nepovedený překlad.
Podobně mi nedávno bylo zpochybněno, co jsem odjakživa pokládal za samozřejmost - zkratka VLPPPP. Tak se to přece psalo. Například JP + KS = VLPPPP, kde první jsou iniciály jmen dvou jedinců, zatímco druhá strana rovnice znamená velká láska, postel praská, porodnice pracuje. Načež najednou na mě jedna kolegyně hledí, nechápe a tvrdí mi, že to je přece úplně jinak, neboť odjakživa tam patří VLNPP čili velká láska na první pohled. Prý v Praze to říkali takhle.
Neskromně tvrdím, že moje verze s aliteracemi a rýmy je lepší. Co je však horší: začíná to být jedno. Když jsem tuhle na kole jel pod mostem u Rajhradu, uviděl jsem na něm nasprejováno veliké srdce probodnuté tradičním šípem a opatřené iniciálami JM + MB. Potud v pořádku. Ale pod srdcem, kde by každý normální člověk čekal VLPPPP, stálo psáno něco jiného: www.velkalaska. cz. Věru tak. Jsem snad nenapravitelný staromilec, že svět za mostem se mi otevřel o něco pokaženější, než býval před ním?
***
Ve slovenských zdrojích se setkáváme s čaraga, čič. (Já ovšem pochopitelně tvrdím, že nejsprávněji je paraga, ču.)
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
