Objektivně vzato Akreditační komise podnikla za dvacet let své existence mnoho vydařených kroků, které přispěly ke zvýšení úrovně českého vysokého školství. Přesto jsou věci, o nichž stojí za to diskutovat. Ostatně už se to děje. Mnozí poukazují například na příliš strohé hodnotící zprávy (7-55 slov), z nichž se neúspěšní žadatelé o akreditaci o skutečných důvodech zamítnutí příliš nedozvědí.
V Německu o udělení akreditace informují na webu To v Rakousku - kde se akreditují pouze soukromé vysoké školy, protože státní získávají akreditaci automaticky - jsou na tom žadatelé lépe. Škola dostane odůvodnění, které má průměrný rozsah 8-17 stran.
Aby nedocházelo ke střetu zájmů, jsou členové hodnotících pracovních skupin Rakouské akreditační komise většinou z Německa nebo ze Švýcarska a jsou vybíráni konsenzuálně; což znamená, že pokud se škole sestava pracovní skupiny nelíbí, může docílit změny jejího složení.
Tím předchází situaci, která nastává u nás, tedy že si předseda stálé pracovní skupiny vybírá členy sám. V krajním případě tím může dojít k potlačení plurality názorů uvnitř pracovní skupiny a k jednostrannému hodnocení školy. Skupina pak hodnotí školu výhradně podle zákonem stanovených kritérií. V Německu má, v případě negativního stanoviska akreditační agentury, hodnotící zpráva až 40 stran. Aby byl proces transparentnější, bylo zhodnocení důvodu udělení akreditace ve zkrácené formě veřejně přístupné na internetu. Od tohoto léta budou muset být zveřejňovány hodnotící zprávy dokonce v plném znění.
V Německu probíhá akreditace vícestupňově. Federální akreditační rada vydává povolení soukromým akreditačním agenturám, které pak certifikují obory v rámci svého zaměření. I v Německu je složení hodnotící pracovní skupiny věcí dohody akreditujících a akreditovaných.
Aby nemohlo dojít k subjektivnímu hodnocení škol, musí se certifikační agentury držet podrobných manuálů, které teoreticky pomáhají i školám při přípravě na akreditaci. V ČR je hodnocení školy výhradně záležitostí pracovní skupiny a jejího předsedy.
Financování české AK je tajné Z teorie i z praxe je zřejmé, že transparentnost je ve veřejné správě klíčová. Všechny zúčastněné strany musí mít možnost se dopředu seznámit s požadavky a s procesem rozhodování; obzvláště pokud se jich týká. I třetí strany musí mít možnost zhodnotit důvody rozhodnutí státního orgánu, nesouhlasit s nimi a dožadovat se zjednání nápravy.
Prostor pro spekulace se rozšiřuje zejména v případě, kdy je instituce neprůhledně financována z veřejných zdrojů. Tak je tomu i v případě naší Akreditační komise. V Memorandu o nezávislosti AK se dočteme zdůvodnění: Rozpočet AK se nezveřejňuje proto, „ aby nebyla ohrožena její nezávislost a funkčnost“.
V Německu by takové jednání bylo považováno za naprosto nestandardní. Pro tamní akreditační radu je samozřejmé, že své příjmy a výdaje zveřejňuje.
Velkému množství nesrovnalostí by se dalo předejít třeba tím, kdyby byl proces jmenování členů pracovních skupin transparentní a založen spíše na konsenzu akreditujícího s akreditovaným než na direktivním nařízení. A kdyby měly pracovní skupiny navíc povinnost vypracovávat hodnotící zprávy, jež by sloužily jako zpětná vazba. V zahraničí se tento systém osvědčil. Proč by nemohl fungovat i u nás?
O autorovi| JOSEF SEJKOZA, Autor studuje management na Vysoké škole ekonomické
