Snad nikdy v historii nebyla pověst Spojených států tak špatná. Tento názor se jako červená nit táhne novou knihou, kterou napsala bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Publikaci, která nese název Doporučení budoucímu prezidentovi, označuje za souhrn rad založených na mnoha zkušenostech z nejvyšší politiky. Zjednodušeně řečeno, nový prezident by se měl chovat především „antibushovsky“. George W. Bush totiž podle Albrightové mnohé za své vlády „zpackal“. Autorku nejvíce trápí pošpiněná pověst Ameriky jako morálního vůdce světa. Rovněž demokracie a svoboda, kterou mají USA ztělesňovat, podle ní dostaly vážně trhliny.
Válka proti ideálům Albrightová se shoduje s mnoha Američany, kteří nyní tvrdí, že Bushova válka proti teroru se postupem času stala válkou proti americkým ideálům. Poukazuje například na věznici Guantánamo, kterou navrhuje uzavřít. Zde jsou vězni léta drženi bez obvinění, soudu i obhájce. Bushova administrativa je léta označuje za „nelegální bojovníky“ a odmítá jim tak přiznat jejich práva. Nejostřejší Albrightové kritika je spojena právě s případy, jakým je Guantánamo. „V myslích mnoha lidí byla socha Svobody nahrazena postavou s pytlem na hlavě a elektrodami na rukou,“ píše. Proto podle ní Amerika ztratila svůj přirozený vliv, respekt i úctu. A možná i část své popularity. „S ohledem na události posledních osmi let můžeme jen stěží ostatním diktovat, co si mají myslet, co mají cítit a čeho se mají bát. A měli bychom potlačit nutkání je za to peskovat.“
Albrightová má neodbytný pocit, že se Američané stali obětí vlastního strachu. Doslova píše, že se jím „předávkovali“. „Bylo nám vsugerováno, že se máme bát, abychom se nestarali o ústavu, mezinárodní právo, chovali se s menší úctou ke spojencům, nepátrali tak důsledně po faktech a nezpochybňovali tak důsledně to, co nám naši vůdci říkají.“ Jinými slovy nový prezident by se měl podle Albrightové daleko intenzivněji zabývat vzájemnou komunikací, měl by více vsázet na diplomacii a neobcházet, či dokonce překrucovat mezinárodní právo. Nemyslet si (zpupně), že se Amerika při řešení závažných problémů (pokračující boj proti teroru, íránský jaderný program či globální oteplování) obejde bez zbytku světa.
Čína a USA si vyměnily role Při čtení knihy je zjevné, že Albrightové nejvíce vadí pošramocené jméno Ameriky, vidí v tom přitom velké nebezpečí. V jedné z nejzajímavějších pasáží knihy například píše, že USA dnes nečelí ideologii nepřátelské supervelmoci, jakou byl Sovětský svaz, ale milionům lidí, kteří v poslední době zakusili svobodu. Jako by bývalá šéfka americké diplomacie naznačovala, že mnozí lidé nevědí, jak se svou svobodou naložit, a stále hledají vzory, podle kterých by se chtěli řídit, podle kterých by se navigovali. Je tím ideálním příkladem tedy právě Amerika? Nebo v myslích a srdcích oněch milionů vítězí jiná země?
Albrightová naznačuje, že svým způsobem ano. Podle ní je novou zemí neomezených možností Čína. Všímá si přitom proměny čínské společnosti, která se už nechce, tak jak tomu velela tradice, pouze vyrovnat svým otcům. Mnozí mladí Číňané hledí sebejistě a vášnivě do budoucnosti, zkoušejí nové, nepoznané cesty, tedy něco, co bylo vždy vlastní Americe. Albrightová zde s povzdechem podotýká, že se role tak trochu vyměnily. Jsou to Američané, kteří se stále větší nostalgií hledí zpět.
Politik podobný plazu Jinou velmocí toužící po mezinárodní pozornosti a věhlasu je potom Rusko. Před touto zemí Albrightová varuje a nabádá budoucího prezidenta k obezřetnosti: „...sebevědomé Rusko je současně Rusko průbojné a do určitě míry i zatrpklé.“
Podobně nedůvěřivě autorka vnímá i Vladimira Putina, prezidenta, premiéra či toho, kdo tahá za mocenské nitky (Albrightová knihu dopsala v době, kdy se Putin vzdával svého prezidentského úřadu): „Je drobný, bledý a tak chladný, jako by byl nějaký plaz. Je to rozhodně složitá osobnost, někdo, kdo toužil stát se agentem KGB od svých šestnácti nebo sedmnácti let... Putin na mě udělal dojem hrdého Rusa, který se tak stydí za to, co se stalo s jeho zemí, že je pevně odhodlán její velikost obnovit.“ Zda se, že se i sama Madeleine Albrightová stydí za to, co s její zemí udělal Bush. Lépe řečeno, cloumá to s ní zlostí. Přesto věří, že lidé ve světě i v budoucnu budou se svými sny hledět k USA, a ne k Číně či Rusku.
Americe již ale nesmí vládnout druhý Bush.
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN ve Spojených státech
