Koncentrační tábor Flossenbürg zahájil svou temnou činnost počátkem května 1938. Památník Flossenbürg se však otevřel až koncem července 2007. Toto místo se vyznačovalo otrockou prací, mimořádně krutým zacházením s vězni a popravami odpůrců totality z mnoha zemí. Přesto se fakta o Flossenbürgu dlouho dařilo tajit. Zamlčena zůstávala i jména desetitisíců statečných lidí, včetně Čechů, jejichž osudy se zde protnuly. Některá jsou známa v odborných kruzích historiků, avšak pro širší veřejnost jako by stále neexistovala. Američan Jack Terry opouštěl v květnu 1945 koncentrák ve Flossenbürgu s radostí, že přežil. Nepochyboval o tom, že dává tomuto místu navždy sbohem. O deset let později však nastoupil v Německu vojenskou službu jako důstojník US Army, přidělený pro svou vysokoškolskou kvalifikaci geologa k topografické jednotce. S ní mezi jiným navštívil žulové útvary v lokalitě Flossenbürg. Při exkurzi jeden kolega z hostitelské země podotkl: „Tamhle dole stál koncentrační tábor, ale nebylo to tam tak zlé!“
Po odchodu do civilu přišel jednou okamžik zlomu. Terry si náhle vybavil obraz apelplacu, hromadu vychrtlých vězňů a úplně vespod ubožáka s kouskem chleba, který se mu ostatní pokoušeli sebrat. Tento záblesk minulosti ho přivedl k rozhodnutí pověsit původní práci na hřebík, vystudovat medicínu, zaměřit se na psychiatrii a věnovat se pacientům, kteří prožili za totalitními ostnatými dráty něco podobného.
Teprve v souvislosti s jubilejními oslavami dne vítězství (1995) se přece jen rozhodl navštívit spolu s bývalými kolegy předpolí smrti, ze kterého jen náhodou unikli. Nyní uviděli cosi, co je všechny – mírně řečeno – vyvedlo z míry. Veškeré stopy po koncentráku zmizely, všude se prostíral jakýsi park a tam, kde se svobodní lidé, nahnaní do lágru ze všech koutů Evropy i zámoří, měnili v čísla, si hrály děti s míčem. (Ostatně i u nás leckde na pozemcích někdejších bolševických pracovních táborů stojí chatová kolonie nebo dětské rekreační středisko.)
Brzy se vyskytlo několik mladých badatelů v čele s absolventem tübingenské a berlínské univerzity Jörgem Skriebeleitem, a ti si vzpomínky svědků pečlivě zaznamenali a začali se starat o nápravu. Následovalo sympozium, jež došlo k jednoznačnému závěru: „Odhalit, co je skryto, obnovit prostor, který si pachatelé sami pro své zločiny vybrali, a vrátit jejich obětem jména.“ Právě tak se dá čelit pokusům, dodnes častým, o „politický revisionismus“ a „morální relativismus“. Proto je nutné alespoň zkratkovitě připomenout, co se vlastně odehrávalo za branami nacistických koncentračních táborů. Ve Flossenbürgu okamžitě po příchodu musel arestant odložit civilní oděv, potom ho nahnali do sprch a kápo pouštěl střídavě horkou a studenou vodu. „Přitom nás tloukl gumovou hadicí a říkal:,Já vás, vy svině, naučím se mýt.‘ V těch sprchách nás nechali celou noc. Pak nás nahnali na apelplac. Tam už ležely připravené pruhované mundury.“ Potom přišly na řadu dvanáctihodinové šichty v lomu. Chudáky, kteří nepřežili, museli ostatní večer odnést. Často z čiré zvůle dohlížitelů vláčeli těžké balvany na kopec a zase je shazovali dolů. Za mrazu dozorci naschvál polévali schody vodou. Kdo se jim obzvlášť znelíbil, mohl v lepším případě skončit na mučidle, pověstné lavici zvané bock (kozlík). V horším případě následovaly popravy, oprátka nebo kulka. Představitel zdravotní služby MUDr. Alfréd Schnabel používal smrtících injekcí. Prováděl také kastrace. Za účasti dalších lékařů SS se plánovaně likvidovaly určité skupiny, diskriminované rasově nebo etnicky, například polští zajatci. Hrátky s historií Český student Milič Jiráček (1922–2007), účastník odboje, odsouzený nacistickou justicí k drasticky nepřiměřenému trestu, ve svých úvahách o Válečné generaci (knižně 2005) právem označuje za „zradu na poslání inteligence“ nelidské jednání vysokoškolských absolventů, kteří studovali za Výmarské republiky (1919–1933), kdy univerzity ještě „nebyly deformovány nacistickou ideologií“. Proces tohoto přerodu, či spíš morálního pádu, lze dobře sledovat právě na historii flossenbürského koncentráku. Esesáci ho zbudovali na katastru pohraniční vesničky (asi 20 km od Tachova) pod starobylou zříceninou. Původní stejnojmenný hrad z 11. století stál v končinách připomínaných mnohem dříve. V klášterních kronikách se dochovaly zprávy o jedné události popsané jako „occisio paganorum ad flozzum“. Bavorský vévoda tam roku 948 zabil kočovné pohany, nájezdníky původem z Maďarska.
Podobné zmínky letopisců přišly vhod novodobým přepisovačům dějin. Poukazy na hrozby z východu, později hlavně slovanského, ladily s pangermánskými náladami na přelomu 19. a 20. století a úspěšně je pak rozvíjeli nacisté. „Z Čech dnes na nás číhá vážné nebezpečí. Z Čech Evropě hrozí nové nájezdy asiatských národů.“ Proto „musíme zdůrazňovat souvislosti mezi němectvím (Deutschtum) na této straně hranic a sudetoněmectvím (Sudetendeutschtum) na straně druhé. Kulturně a hospodářsky kvetoucí, biologicky silná východní marka, naplněna kolonizátorskou vůlí, znamená...
jejich nejzazší přední stráž“. Tak to vysvětlil svým bavorským soukmenovcům jejich župní vedoucí Fritz Wächtler.
Také Flossenbürg skrýval hodnoty propagandisticky dobře zužitkovatelné.
K posvátným zbořeninám putovaly řady bojovně naladěných nadšenců, aniž braly na vědomí, že hrad měl především význam mírotvorný: chránit proměnu pustého polesí ve vyklučenou zemědělskou oblast. Později střežil obchodní stezku blahodárnou pro obě etnika. Tudy proudily hmotné i duchovní statky: z Bavor do Čech zejména dvorská (rytířská) kultura a druhým směrem například svatováclavská a svatovojtěšská tradice. Navíc hrad často měnil majitele a načas ho vlastnil i Přemysl Otakar I., první kurfiřt neboli volitel císaře římského, chápaného, počínaje Karlem Velikým, v křesťanském univerzálním, celoevropském smyslu.
Žulové skály a podloží obce s okolím začaly od konce předminulého století poskytovat čím dál výnosnější obživu místnímu obyvatelstvu. Zároveň tato hornina představovala spojovací článek s dobovými nacionalistickými ideologiemi. Jeden mohutný blok, vytěžený v lomu a zaznamenaný na fotografii z třicátých let, se stal součástí Národního památníku, zbudovaného u Tannenbergu, kde roku 1914 maršál Hindenburg zvítězil nad nepřítelem „ze slovanského východu“. Po úspěšné bitvě se, ověnčen vojevůdcovskou slávou, stal za Výmarské republiky opakovaně (1925 a 1930) prezidentem a v druhém období otevřel dveře hnědé totalitě, když jmenoval (1933) říšským kancléřem Adolfa Hitlera.
Nový Vůdce dopomohl kamenolomu k neméně velkolepým zakázkám. Vévodily jim dodávky na stavbu monumentálního díla jménem Reichsparteitagsgelände, jinak Shromaždiště pro říšský stranický sjezd, konaný pravidelně v Norimberku.
Skutečného mistrovství v hrátkách s historií dosáhl Heinrich Himmler, vrchní šéf SS. Z této organizace nakonec vybudoval stát ve státě a pro něj se snažil najít základ ve značně nevěrohodném, domnělém „nordickopohanském pranáboženství“. Také se rozhodl povýšit chrám v Quedlinburgu na Památník Jindřicha I. Ptáčníka, údajně prvního skutečného německého císaře a Vůdce (rozumějme: Hitlerova předchůdce). Jindy zase přikázal zcela bez zřetele k dějinným skutečnostem přebudovat vestfálský hrad Wewelsburg na Gralburg s artušovským Kulatým stolem, určeným pro vybranou společnost nejbližších vyvolenců. Odtud pak svoje esesácké impérium dotvářel v nižších podlažích až po nevolnické tábory a k nim se těsně před válkou přidružil též flossenbürský koncentrák.
Hospodářsky z něho měla těžit firma DEST (Deutsche Erd- und Steinwerke). Místní lidé tak snadno přicházeli kromě vyšších výdělků k dalším výhodám: k poptávce nových příchozích po ubytovacích možnostech, k pozvánkám na neplacené filmové produkce nebo na okázalé slavnosti s fešáckými uniformami. V údobí senosečí, tedy zvýšených nároků na sezonní výpomoc, stačilo s pozdravem Heil Hitler písemně požádat příslušného šturmbanfýrera o příděl vězňů. Po takovýchto zlatých časech uprostřed válečné mizerie patřičně poklesla ochota připomínat si krutosti páchané v bezprostředním sousedství, a tak pozůstatky vyhlazovacího lágru začaly brzo po vojenské porážce třetí říše zarůstat zelení a bodří znalci místních poměrů ujišťovali občasné návštěvníky, „že to tam nebylo tak zlé“.
Odbočka do Vrchotových Janovic Pro leckoho to jistě zlé nebylo: esesácký provoz založený na soužití teroru a manipulace s otrockou pracovní silou vedl k hospodářskému růstu. K těžbě kamene přibyla výroba letadel a rýsovaly se i další možnosti, ale kapacity nestačily krýt rostoucí požadavky. Proto vznikaly početné pobočky Himmlerova hospodářského impéria, jedna z nich ve Vrchotových Janovicích poblíž Benešova.
V této obci, zejména jejím zámku uprostřed rozsáhlého parku pod ochranou pohostinné domácí paní, baronky Sidonie Nádherné, často pobýval básník Rainer Maria Rilke, spisovatel Karl Kraus, jeho český kolega Karel Čapek, dále malíř Max Švabinský a jiní vesměs dobří známí, či dokonce spřízněnci kritika F. X. Šaldy a hlavně prezidenta T. G. Masaryka.
Po okupaci ČSR někteří její přátelé odešli na Západ, ale „Sidi“ svůj domov neopustila. Přitom jednoznačně odmítla nabídky hitlerovců, aby se přihlásila k německé národnosti. Když pak flossenbürským podnikatelům padl do oka její zámek, vyloučila jakékoli pokusy o dohodu a nové panstvo ji nakonec urychleně vystěhovalo. Česká šlechtična opustila své sídlo se vztyčenou hlavou. Zneklidňovala ji pouze nejistota, zda noví hospodáři objeví či neobjeví tajné skladiště zbraní v zámeckém parku. Muži s hákovými kříži měli však jiné starosti: uvést v podzámčí do provozu opravnu motorů, a především vybudovat na blízkém Neveklovsku základnu pro vojenské účely.
Sidonii Nádherné přálo štěstí, zachovala si život i čistý štít a v květnu 1945 se vrátila domů. Následoval však rychlý obrat od jedné totality k druhé. Když vyrazila kočárem v ústrety sovětským vítězům, přijali její pozdravy sice vstřícně, ale vzápětí jí vypřáhli koně. Už je pak nikdy neviděla. O tři roky později, po únoru 1948 zvolila exil. Zemřela 30. září 1950 v Anglii.
Z koncentráku do koncentráku Přímo ve Flossenbürgu zažil konec protektorátu také jiný český antinacista, Jan Jína (1890–1962), za první světové války účastník protihabsburských domácích aktivit. Na počátku republiky vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a brzy po Mnichovu (1938) se podílel na vzniku antiokupantského podzemního hnutí. Po téměř dvou letech odbojové práce ho však v červnu 1940 zatklo gestapo. Následovala vyšetřovací vazba, surové výslechy a nakonec soud v Berlíně, kde unikl hrdelnímu trestu pro nedostatek důkazů. Stalo se tak zásluhou statečných německých obhájců, především doktora Helmuta Külze a jeho otce Wilhelma, za Výmarské republiky drážďanského starosty, ministra a dlouholetého poslance liberální strany. Gestapo však doktora Jínu neposlalo domů, ale do Terezína a odtud po několika přesunech do „ošklivého tábora 2. třídy“ ve Flossenbürgu.
Teror mocipánů se stupňoval zvláště v posledních válečných měsících, týdnech a dnech. Na konci dubna začala evakuace, jinak řečeno pochod smrti po silnici lemované mrtvolami. Najednou se před zbědovanými koncentráčníky objevil americký tank a na něm rozesmátý vojín černé pleti se žvýkačkou v ústech. 9. května bývalý Himmlerův otrok dorazil do Prahy. Hned se zapojil do práce v České národní radě, kde právě demokraté marně čelili prvnímu náporu komunistů. Později se vrátil na ministerstvo a pracoval v kanceláři prezidenta republiky. Po únoru 1948 však Jan Jína odmítl ohnout hřbet a přešel do Svazu československého průmyslu na místo knihovníka.
To už ho sledovala StB a s její pomocí následoval znovu koncentrák alias pracovní tábor, tentokrát bolševický, ve Svatém Janě pod Skalou. Odtud jej po infarktu převezli do špitálu a po krátkém mezidobí ho čekal pro změnu soud. Z kriminálu se dostal cestou milosti ze zdravotních důvodů, ovšem bez nároku na důchod. Až do konce života (9. února 1962) se snažil vzdorovat ničitelům lidskosti, kteří dělali, co mohli, aby jména všech statečných zůstala zapomenuta. – Ale jinak „to nebylo tak zlé“.
***
„Z Čech dnes na nás číhá vážné nebezpečí. Z Čech Evropě hrozí nové nájezdy asiatských národů.“ Tak vyložil historii i současnost svým bavorským soukmenovcům jejich župní vedoucí Fritz Wächtler.
Místní lidé snadno přicházeli k vyšším výdělkům i jiným výhodám. Po takovýchto zlatých časech uprostřed válečné mizerie patřičně poklesla ochota připomínat si krutosti páchané v bezprostředním sousedství.
O autorovi| Autor (* 1927) je literární historik a překladatel, zejména z němčiny, latiny a francouzštiny. V současnosti dokončil knihu o československé demokratické odbojové skupině Parsifal. Text obsahuje mj. nezveřejněná fakta o Janu Jínovi. Jindřich Pokorný germanobohemista
