Začátek 90. let, kterému v hudebních žebříčcích vládl styl grunge, jehož byli Alice in Chains spolu s Pearl Jam, Soundgarden a Nirvanou prominenty, je v dějinách mainstreamové hudby klasickou ukázkou naivního idealismu. Kritici se předháněli v ódách na to, že alternativa v podobě podladěných kytar a chlapského ryku ze špiček hitparád konečně vyhnala zženštilý glamrock a sterilní pop 80. let. Jako by neslyšeli, že přinejmenším s glamrockem má grunge podobný hudební rodokmen. A jako by netušili, že hudební průmysl jako už tolikrát prostě jen vystrčí nové trávicí trubice a čerstvé sousto, které se mu zaseklo v krku, nakonec stejně stráví. Po bleskurychlém převléknutí kabátů byl na americké rockové scéně najednou „alternativní“ kdekdo.
Oproti epigonům však tvorba Alice in Chains stále patří mezi to nejlepší a nejtrvanlivější, co v americkém rocku za poslední dvě dekády vzniklo. Pouhá tři řadová alba Facelift, Dirt a eponymní „trojka“ stojí na novátorských kytarových osnovách Cantrella a elegických vokálech, do nichž Staley promítal své úzkosti. Narůstající paranoiu a klaustrofobickou sevřenost prozařovaly jen vznosné harmonie hlasů těch dvou a křehká akustická čísla, sebraná hlavně na EP Sap a Jar of Flies. Navázat na takové dědictví muselo být těžké, nota bene po čtrnáctileté pauze od poslední řadovky. Novinka Black Gives Way To Blue však opět nese charakteristické rysy Alice in Chains bez toho, že by Cantrell vykrádal sám sebe. A i když bohužel s křížkem po (Staleyho) funuse, můžou konečně i tuzemští fanoušci kapelu slyšet naživo. Lucerna by zítra měla Alice in Chains zažít v dobré formě.
