LONDÝN/PRAHA Podle nejnovějších důkazů, jež se nenadále vynořily v archivech jedné kalifornské knihovny, plánoval někdejší vévoda z Windsoru po skončení druhé světové války „spiknutí“, jehož pomocí se měl z exilového života ve Francii vrátit do Británie a převzít vládu za nemocného bratra, krále Jiřího VI. „Uskutečněním svých mocenských ambicí by tak upřel korunu své neteři, tehdejší princezně Alžbětě,“ píše životopisec britské královské rodiny Christopher Wilson v listu The Daily Telegraph.
Vévoda z Windsoru, jenž vládl Británii až do své abdikace v roce 1936 jako Eduard VIII., zatoužil o deset let později, když začalo jeho mladšího bratra trápit zdraví, po návratu k moci. Záludné plány, které měly vést od regentství až po úplný návrat na trůn, a mohly tak významně zahýbat dějinami, ukázala tajná korespondence mezi vévodou a vévodkyní z Windsoru a jejich důvěrníkem z řad britské aristokracie Kennethem de Courcym.
Obavy z vlivu hraběte z Barmy Vévodovy myšlenky na návrat do čela monarchie byly podle objevených dopisů nejblíže své realizaci v roce 1949, kdy začaly být zdravotní problémy Jiřího VI. velmi vážné. Britské lordstvo tehdy sužovala obava, že král nebude nadále schopen vládnout. V takovém případě by na trůn nastoupila jeho prvorozená dcera, tehdy třiadvacetiletá princezna Alžběta (téměř o pět let mladší, než je dnes její vnuk princ William).
„Nebezpečí spojené s její případnou vládou však Britové nespatřovali ani tak v jejím relativně nízkém věku jako daleko spíše v nezanedbatelném vlivu, který by na její působení v čele monarchie měl hrabě Mountbatten z Barmy.“ vysvětluje Wilson. Louis Mountbatten, strýc Alžbětina manžela prince Filipa, byl totiž úspěšným důstojníkem druhé světové války a pro některé až příliš ambiciózním politikem. A právě těchto obav britské šlechty chtěl využít vévoda z Windsoru pro svůj návrat ze zapovězení, kam přímo z britského trůnu odešel kvůli společensky nepřijatelnému sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou.
Pokus o záchranu monarchie? Dost možná z pocitu viny za manželův politický úpadek se v celé věci angažovala i ona – tehdy již vévodkyně z Windsoru. „Není pochyb, že musíme něco udělat,“ psala de Courcymu v jednom z dopisů. „Nemohu jen tak nečinně přihlížet, jak vévoda propadá pocitům marnosti,“ pokračovala. Naléhavý tón odpovědí z pera de Courcyho vypovídá o tom, že pocity marnosti mohly být u bývalého krále do jisté míry namístě a že jeho snahy o návrat do čela monarchie byly dost možná jen pokusem o její záchranu, „Důvěrně vám říkám, že král je na tom se zdravím velmi špatně a možnost regentské vlády již byla projednávána. Nezdráhám se říci, že bude-li vláda pod vlivem Mountbattenů, následky pro královskou dynastii mohou být osudné,“ psal v soukromém listu z roku 1949.
Nakonec však vévoda z Windsoru vzhledem ke zlepšení bratrova zdravotního stavu plány nenaplnil. Když Jiří VI. roku 1952 zemřel, dával již před trůnem přednost nenáročnému životu a cestování.
