Ekonomický liberalismus a vřelý vztah ke Spojeným státům se v posledních letech ve Francii příliš nenosily. Změnil to až nástup Nicolase Sarkozyho, jehož slibované reformy zlákaly na jaře většinu francouzských voličů.
Syn maďarských imigrantů své ambice nikdy neskrýval, a když si ho v půli ledna vybral vládní Svaz pro lidové hnutí za prezidentského kandidáta, nikdo se nedivil. Sarkozyho nakonec podpořil i jeho předchůdce Jacques Chirac, přestože razantního ministra vnitra v lásce rozhodně nemá. Sarkozy ostatně v předvolební kampani mimo jiné zdůrazňoval rozchod s dosavadní Chirakovou politikou.
Stejně jako v předchozích prezidentských volbách, kdy senzačně postoupil do druhého kola extremista Jean-Marie Le Pen, bylo i tentokrát zajímavější první kolo. Sarkozyho postup do finále byl víceméně jasný, přesto ale neměl vyhráno. Pokud by totiž do druhého kola postoupil i centrista Francois Bayrou, mohl podle průzkumů Sarkozyho porazit. Černý kůň a hvězda posledních měsíců kampaně ale 22. dubna podlehl socialistce Ségolene Royalové.
Květnové druhé kolo tak skončilo bez překvapení – Sarkozy získal 53 % hlasů a stal se 23. francouzským prezidentem. Jediné, co mu mohlo kazit radost, byly zprávy o tom, že jeho žena Cécilia rozhodující kolo voleb ignorovala. Hned druhý den poté, co v Elysejském paláci převzal klíčky od francouzského jaderného arzenálu, se 53letý Sarkozy vydal do Německa za kancléřkou Angelou Merkelovou. Právě partnerství s Berlínem považuje Sarko za klíčové a s Merkelovou si dobře rozumí – na nutnosti schválit evropskou reformní smlouvu se bez problémů shodli.
V červnových parlamentních volbách potvrdili francouzští voliči sázku na pravici, a nový prezident se tak vyhnul obtížnému soužití s levicovou vládou. Právě při sestavování nového kabinetu prokázal Sarkozy dobrý politický instinkt. Kromě očekávaných jmen přivedl do vlády i politiky, které by hádal málokdo – členy opoziční Socialistické strany. Důležitý post ministra zahraničí tak dostal všeobecně oblíbený Bernard Kouchner, zakladatel Lékařů bez hranic. Prezidentovi se tím podařilo „vybrakovat“ opozici, která je od té doby prakticky ochromená. Důležité bylo i „odstranění“ Dominiqua Strausse-Kahna, potenciálního soupeře v příštích prezidentských volbách. Sarkozy uznávaného ekonomického experta navrhl do vedení Mezinárodního měnového fondu a muž známý jako DSK nominaci rád přijal.
Čtyřiadvacátého července hyperaktivní Sarkozy triumfálně oznámil, že se Francii a vyjednávačům Evropské unie podařilo dohodnout propuštění bulharských sestřiček vězněných v Libyi. Sarkozy poslal vyjednávat o osudu zdravotnic manželku Cécilii, čímž prolomil letité tabu: manželky francouzských prezidentů stály až dosud v politickém pozadí.
Opozice i mnohá média pak prezidentský pár obvinila, že se jen pokusil přivlastnit si úspěch evropských vyjednávačů. Otázky vyvolala i následná Sarkozyho návštěva Tripolisu, při níž uzavřel s plukovníkem Kaddáfím obchody za stovky milionů eur. Odpočinout si poté nový prezident nezajel na francouzský venkov, jak to dělávali jeho předchůdci, ale do Spojených států. Pro své odpůrce tak jen potvrdil přezdívku, kterou ho častovali už v průběhu volební kampaně: „Sarko l’Américain“.
O nic méně hektický nebyl ani letošní podzim. Říjen znamenal konečnou pro Sarkozyho manželství – atraktivní Cécilia ho už podruhé, a tentokrát definitivně opustila. Sarkozy byl podle svých blízkých značně otřesený, rozvod ale proběhl potichu a média o něm informovala až ve chvíli, kdy už bylo rozhodnuto. Večery o samotě navíc prezident netráví – nové partnery si údajně našli oba manželé.
Listopad se nesl ve znamení stávek. Odboráři nesouhlasili se Sarkozyho plánem penzijní reformy, většina veřejnosti ale tentokrát fandila spíše vládě a prezidentovi. Slíbené ekonomické reformy (hned po volbách už Sarkozy stihl výrazně omezit dědické daně) tak mohou pokračovat.
