PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik
SE PTÁ
PAVLA KOHOUTA ekonoma
Pavle, vyděsils mě! Soudíš, že neschopnost odhadnout před kuponovou privatizací její rizika změnila běh českých dějin. Ovlivnila tedy chyba čelného ekonoma taky zrod gangů, které nám „stopily“ po obchodním loďstvu většinu rodinného stříbra a zhoršily morálku společnosti? Či z nás ‚léčba Klausem‘ naopak účinněji vymačkala hnis pseudosocialismu, což se brzy projeví návratem do ligy nejkulturnějších zemí? Směřují důsledky privatizace spíš k vavřínům, nebo k vypískání? Se zatajeným dechem se ptá Pavel.
Kuponová privatizace a její důsledky se již staly podobným národním traumatem jako otázka, zda jsme se v roce 1938 měli bránit. Nikdo neví. Čas nevrátíš zpátky. Kdyby americký Federální rezervní systém a vláda v letech 1929 až 1930 zastávaly jinou měnovou politiku, možná by nezačala velká hospodářská krize. Možná by se nerozšířila do světa a možná by se k moci nedostal Hitler. Anebo by třeba uspěl o deset let později, v éře tryskových letadel a atomových bomb. Jak by se historie vyvíjela, kdyby výhybka osudu byla v rozhodující chvíli nastavena na jinou kolej? To nebudeme nikdy vědět.
V případě kuponové privatizace ovšem můžeme srovnávat naši skutečnou historii s realitou jiných zemí v podobné situaci. A toto srovnání pro Klause a vlády z 90. let vyznívá překvapivě dobře. Všechny ostatní postkomunistické státy měly své skandály, rozsáhlé a nikdy nepotrestané korupční aféry, bývalé aparátčíky, kteří se dostali k ještě lepšímu korytu, a nové zbohatlíky. Čím více na východ, tím více se kradlo. Ruské slovo „prichvatizacija“ snad ani nepotřebuje překlad. A jen jazyková a kulturní bariéra nám brání vidět neuvěřitelný rozsah okrádání obyvatelstva v Číně.
Jedna historka z regionu. V roce 2005 jsem jel na několikatýdenní pracovní cestu do Vietnamu. Program zahrnoval vše, od centrální banky přes vládu, provinční úřady až po pouliční terénní výzkum fungování drobných zastavárníků. (A pak si někdo myslí, že finance jsou nudné sedavé zaměstnání.)
Nejzajímavější zjištění? Ve Vietnamu právě probíhala privatizace velkých a středních podniků. Kuponovka bez kuponů. Privatizovalo se formou aukcí. Kdy a kde se aukce konají? To je vždy ohlášeno, zněla odpověď. Kým a kde? Kdo se smí zúčastnit aukce? Kdo stanoví vyvolávací ceny a jaký je aukční mechanismus?
Vyšlo najevo, že aukce byly jen fraška, která měla zakrýt podstatu věci: soudruzi z politbyra si chtěli privatizovat celou zemi sami. Česká kuponová privatizace byla v tomto srovnání vzorem čistoty a férovosti. Člověk měl alespoň šanci vybrat si dobře. Ve Vietnamu měli šanci jen vyvolení.
Kuponové privatizace jsem se již stihl zúčastnit jako finanční profesionál. Sice začátečník, ale viděl jsem funkci privatizačního fondu zevnitř. A dodnes tvrdím, že první fáze – rozdávání akcií – byla v pořádku. Špatná byla kořistnická fáze, která následovala, když finanční šelmy zjistily, že stádo ovcí nehlídá žádný pes. V té době jsem se raději rekvalifikoval z akcií na dluhopisy, kterým jsem dával velkou budoucnost. Oprávněně, jak se ukázalo za vlády Miloše Zemana. Co považuji za největší neúspěch ekonomické transformace 90. let: nevznikl žádný skutečný domácí velký kapitál. Nemáme boháče, kteří by se vyrovnali velikánům minulosti. A kolik jich bylo: Škoda, Křižík, Kolben s Daňkem, Laurin a Klement, Baťa, Ringhoffer, rodina Petschků – „čeští Rothschildové“, a já nevím, na koho jsem ještě zapomněl. Máme jenom zbohatlíky. To nemyslím jako nadávku. Koneckonců pár jich znám osobně, a dva nebo tři mohu dokonce považovat za klienty. Ovšem při veškeré úctě, Baťa byl Baťa a Křižík byl Křižík. Zprivatizovat státní monopol je sice výnosné, ale do historie tím člověk nevstoupí, nic nového nevytvoří.
Velký kapitál může vzniknout buď tvořením, nebo přerozdělováním majetku. Víš, jaký je hlavní rozdíl mezi americkou a mexickou ekonomikou? Amerika je samozřejmě bohatší než Mexiko, v přepočtu na osobu asi 5,3krát. Ale proč, když kdysi na tom obě země byly zhruba stejně? Protože Amerika je založena na tvořivém kapitalismu. Bill Gates, Warren Buffett, Larry Page a Sergei Brin – to jsou boháči, kteří se vypracovali díky své pracovitosti, intelektu a tvořivosti. Brin se narodil v Rusku, jako dítě přijel s rodiči do Ameriky a stal se s Larrym Pagem spoluzakladatelem společnosti Google. Americký sen je skutečností.
Znáš ale nejbohatšího Mexičana? Jmenuje se Carlos Slim a hodnotou svého majetku konkuruje Billu Gatesovi. Jak k němu přišel? Drtivou většinu získal v roce 1990, kdy úspěšně privatizoval telefonní monopol Telmex. V tvořivém kapitalismu lze zbohatnout díky geniálnímu vynálezu nebo technické inovaci. V parazitním kapitalismu se bohatne díky tomu, že člověk je ve správné chvíli na správném místě, má správné konexe a ví, jak to chodí se státními zakázkami a privatizačními aukcemi. „Nechci v životě myslet na to, jak na mě budou lidé jednou vzpomínat,“ tvrdí Slim. Ano, to sedí.
Největším malérem české ekonomiky tedy nebyla dobrodružství devadesátých let, ale skutečnost, že se nepodařilo vytvořit dobré prostředí pro budoucí Křižíky, Kolbeny a Bati. Český sen je něco výhodně zprivatizovat anebo dostat „korýtko“. To nevede ke zdravému růstu.
