Jaroslav Polívka, v USA známý jako Jaroslav Joseph nebo JJ (čti džej džej) Polivka, patří k mnoha osobnostem českého původu, které se významným způsobem prosadily v zahraničí, ale v jejich původní vlasti se na ně mezitím zapomnělo.
Narodil se v Praze v roce 1886, tedy právě před 125 lety. Studoval na průmyslovce, poté stavební inženýrství na pražské technice a konečně na proslulé škole ETH v Curychu. Měl všestranné zájmy, ovládal řadu jazyků, zajímal se o poezii a vydával dokonce básnický almanach. Kdysi jsem četl jeho deník ze studentských let, v němž líčí svou tajnou lásku k mladičké cikánské dívce. Možná to byl fiktivní příběh, možná skutečnost, ta každopádně velmi připomínala děj Janáčkova Zápisníku zmizelého.
Nicméně hlavní doménou Jaroslava Polívky byly poněkud prozaičtější věci. Stal se totiž špičkovým odborníkem na stavební konstrukce, zejména železobeton a předpjatý beton. Během života navrhl řadu patentů týkajících se zejména statiky a zátěžových zkoušek stavebních konstrukcí prováděných na modelech.
Mrakodrapy místo pilířů Po návratu z fronty, kde byl vážně zraněn, obhájil na technice doktorskou práci a založil vlastní stavební firmu. S ní pak realizoval řadu budov a mostů. Z architektonického hlediska je nejdůležitější krátká spolupráce s významným českým projektantem a výtvarníkem a členem legendárního Devětsilu Josefem Havlíčkem (1899–1961, psal jsem o něm v Orientaci letos 12. února). V letech 1926–8 společně postavili jedny z prvních pražských konstruktivistických paláců – Chicago na Národní třídě a Habich ve Štěpánské ulici. Spolupracovali na odvážném projektu přemostění Nuselského údolí, kde pilíře nahradili sérií mrakodrapů, po jejichž střeše vedla mostovka. V Brně postavili prototyp moderního bytového domu pro Svaz čs. díla v rámci Výstavy soudobé kultury v roce 1928. Úspěšnou spolupráci ukončil spor o projekt paláce pojišťovny Donau na Národní třídě v Praze, který konzervativním majitelům pojišťovny připadal příliš výstřední a dali přednost usedlejšímu návrhu Adolfa Foehra.
Samostatně pak Polívka navrhl řadu domů zejména v oblasti pražské Bubenče. Najdeme je v ulicích Terronské, Jugoslávských partyzánů, Štursově, Vietnamské nebo Havanské. Nejvýznamnější je ale konstruktivistická obchodní a kancelářská budova firmy Klazar ve dvoře domu v Panské ulici 10 z roku 1928. V Brně navrhl ve stejné době blok Moderna se známým kinem Jalta.
Propagátor českého skla Jaroslav Polívka byl rovněž velkým propagátorem českého skla, zejména našeho patentu – sklobetonu firmy Verlith, který se používal například k zastřešení městských pasáží. Vydával dokonce luxusní mezinárodní časopis Tcheco Verre, v němž publikoval texty řady odborníků v několika jazycích. Dodnes je to vynikající zdroj fotografií prvorepublikových výkladců, sklobetonových konstrukcí, skleněných tvárnic a obkladů u nás i v zahraničí.
Jako konstruktér se dr. ing. Polívka podílel např. na návrhu ocelového skeletu československého pavilonu na světové výstavě v Paříži v roce 1937 (arch. Jaromír Krejcar, Ladislav Sutnar, Zdeněk Kejř a Bohuslav Soumar) nebo o dva roky mladšího pavilonu na EXPO v New Yorku Kamila Roškota, dokončeném demonstrativně našimi krajany po okupaci Československé republiky.
Díky řadě patentů i úspěchům vlastní stavební firmy si Polívka dovolil i určitý luxus. V roce 1927 koupil od rodiny Krakovských z Kolowrat velký barokní zámek v Týnci (připisovaný dnes Giovannimu Battistovi Alliprandimu), v krásném lesním prostředí nedaleko Klatov, a pokusil se z něj vybudovat luxusní hotel. Záměr však nevyšel, a tak se zámku později zbavil (v totalitní éře byla tato mimořádná stavba těžce poškozena, nyní je díky úsilí nového vlastníka postupně citlivě rekonstruována).
Kariéra v Americe Na začátku války v roce 1939 uprchl Jaroslav Polívka do USA. Usadil se v Kalifornii a přednášel na tamní univerzitě v Berkeley. Později začal spolupracovat s nejvýznamnějším americkým architektem 20. století Frankem Lloydem Wrightem. Byl autorem konstrukce jedné z jeho nejprestižnějších staveb – budovy firmy Johnson Wax Co. v Racinu ve státě Wisconsin s originálními hřibovými stropy. Podílel se i na projektu tzv. Butterfly Bridge v sanfranciské zátoce, který měl mít tehdy rekordní rozpon tisíc stop (304 metrů). Své znalosti závěsových skleněných stěn si zase mohl vyzkoušet na návrhu hotelu Rogers Lacy do texaského Dallasu.
Především byl ale autorem betonové konstrukce snad nejznámější Wrightovy stavby – Guggenheimova muzea v New Yorku, kde elegantně vyřešil problém vnitřní spirální rampy tak, aby nepotřebovala podpory.
O tom, jak důležitá byla pro Wrighta spolupráce s Jaroslavem Polívkou, svědčí architektova dedikace jeho slavného projektu, tzv. Mílového mrakodrapu pro Chicago (1956), obdivovaným konstruktérům: Pieru Luigimu Nervimu, Eduardu Torroyovi, Robertu Maillartovi – a právě Jaroslavu Polívkovi. Wrighta přežil Polívka o jediný rok; zemřel v roce 1960 ve svém druhém domově, kalifornském Berkeley.
***
Polívka měl všestranné zájmy – ovládal řadu jazyků, zajímal se o poezii a vydával dokonce básnický almanach. Jeho doménou však byly poněkud prozaičtější věci – stavební konstrukce.
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
