Pátek 12. července 2024, svátek má Bořek
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Anatomie zaslepenosti

Česko

HISTORICKÁ LEKCE

Dnes o poučení z Malé dohody, od jejíhož podpisu je to 90 let

Přesně před devadesáti lety, 14. srpna 1920, byla v Bělehradě podepsána spojenecká smlouva mezi Československem a tehdejším Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. O pět dní později byl uzavřen československorumunský protokol o spojenectví. O deset měsíců později byla podepsána spojenecká smlouva také mezi Jugoslávií a Rumunskem. Tím se formálně zrodil pakt, který již na počátku roku 1920 nazval maďarský deník Pesti Hírlap posměšně „Malou dohodou“.

Dnešní historici většinou hodnotí Malou dohodu dost kriticky. Její signatáře spojoval jediný zájem: udržet Maďarsko v trianonských hranicích. Ty přitom byly pro maďarský národ krajně nespravedlivé. Od původního Uherského království bylo 71,5 procenta území odtrženo a předáno nástupnickým státům spolu s více než třemi miliony etnických Maďarů. Protimaďarský osten dohod byl tak silný, že například v tajném vojenském dodatku československo-jugoslávské smlouvy bylo dohodnuto, že pokud jeden ze signatářů na Maďarsko vojensky zaútočí, druhý bude zachovávat přátelskou neutralitu a nejméně dvěma divizemi vázat maďarské síly na svých hranicích.

Jakkoli bylo Maďarsko na počátku 20. let zónou nestability, signatáře Malé dohody zajímaly spíše problémy s velmocemi. Jugoslávie byla ve sporu s Itálií, Rumunsko se děsilo bolševického Ruska a Čechoslovákům muselo být jasné, že hlavní problém jejich státu bude Německo. V těchto směrech se však zájmy Prahy, Bělehradu a Bukurešti diametrálně odlišovaly.

Také v hospodářské rovině nedával pakt příliš smysl. Průmyslově vyspělé Československo potřebovalo svou produkci vyvážet, malodohodové agrární státy však nebyly schopny platit ničím jiným než zemědělskými produkty. Dominantní československou stranou v meziválečném období však byla strana agrární, která v zájmu svých voličů prosazovala na zemědělský dovoz velká cla. Československé zemědělství bylo navíc schopno zajistit téměř celou domácí spotřebu.

Když se ve třicátých letech hroutil versailleský mírový systém, nedokázala ho Malá dohoda nijak podpořit. Německo odebíralo většinu zemědělské produkce Jugoslávie i Rumunska, které pak logicky neměly žádný zájem na dráždění stále sílící nacistické mocnosti. Snahy Benešovy diplomacie vytvořit z Malé dohody skutečnou obrannou organizaci a spojit ji napevno s Francií pak byly čirým donkichotstvím.

Zakladatelé Československa snili sny o středoevropské či podunajské konfederaci, v praktické politice však krátkozrace dali přednost nejsobečtějším zájmům. Ve Versailles požadovali maximální územní okleštění Uherska, čímž pomohli vytvořit stát, jehož občané byli posedlí myšlenkou revize hranic. Malicherné spory vedli také s Polskem, bez něhož žádné středoevropské spojenectví schopné odolávat tlaku z východu i západu nemohlo vzniknout. Když přišla skutečná krize, nechali je všichni spojenci ve štychu. Po devadesáti letech je tak Malá dohoda upomínkou na zaslepenost našich politických elit, které špatně odhadly rizika a nedokázaly se vyhnout opojení vítězů, kteří si mohou k poraženým dovolit vše. Poražení však nezapomínali a čekali na příležitost, která přišla v roce 1938.

***

Snahy Benešovy diplomacie vytvořit z Malé dohody skutečnou obrannou organizaci byly čirým donkichotstvím

O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace

Autor: