Já se usmívám pořád, vyfotografovat mě bez úsměvu je problém, podívejte,“ se zářivým úsměvem nám drobná žena ukazuje svoji oficiální jmenovku na bílém plášti. I na miniaturním portrétku jsou výrazné tmavé oči, asymetricky sestříhané vlasy a úsměv rtů barvy jahod. Když nám lékařka z Popáleninového centra Fakultní nemocnice Ostrava vyjmenovává, co všechno v životě absolvovala, téměř nelze věřit, že se to do života tak mladé ženy vešlo.
Zdeňka Crkvenjaš ve volném čase jezdí na kole a maluje na hedvábí. Od začátku srpna je také primářkou popáleninového centra. Přišívá centimetry náhradní kůže tam, kde pravá odumřela. Asi není v Česku nikdo, kdo by neslyšel o případu krutě popálené romské holčičky Natálie. Teď se o ni tým pod vedením Crkvenjaš přetahuje se smrtí a rekonstruuje téměř 80 % ohněm zničené pokožky malé dívky.
„Kůže Integra, kterou používáme, byla vyvinuta v USA už někdy v 60. letech. Vždy to začíná výzkumem NASA a končí něčím užitečným, třeba vynálezem umělé kůže. K nám se Integra dostala v roce 2003. Když se začne nový materiál šířit po světě, zažádáme, aby byl schválen také u nás, abychom jej mohli používat. To někdy trvá roky.“ Ideální náhradou by byla podle Crkvenjaš taková kůže, která by měla všechny vrstvy. Lékař by odstranil popálenou kůži a přišil novou. Nic takového se však zatím nepodařilo vynalézt. Drobnými prsty lékařka kreslí jednotlivé vrstvy kůže. „Spodní vrstva je různé tloušťky, na obličeji je tenká kolem půl milimetru, na zádech je docela tlustá, až dva a půl milimetru. Na ní je horní vrstva, epidermis, která je tenká kolem zhruba 20 až 30 mikrometrů. Zatím máme dermální náhrady, které nahrazují pouze spodní vrstvu kůže. Na ni musíme nanést tenkou horní vrstvičku, vlastní epidermis. Náhrada spodní vrstvy, kterou tvoří zpravidla hovězí kolagen, by měla být víceméně plnohodnotná, ale není to úplně ono. U dětí je to patrné, rostou rychleji než ona náhrada. Ale je to pořád lepší, než když jim dáme jen jejich vlastní kůži. Ta spodní vrstva totiž zajišťuje elasticitu a mechanickou odolnost.“
Na rozdíl od jiných orgánů, které lze pacientovi transplantovat od dárců, se kůže od příbuzných – kromě jednovaječného dvojčete – nepřihojí. Namísto horní vrstvy tedy lékařka přikládá silikonovou membránu, která se odstraní, když se přihojí ta spodní. To trvá dva až tři týdny. „Ale to nevadí, stejně musíme čekat, až doroste kůže v místech, odkud kůži k transplantaci odebíráme.“ Bavíme se o hlavičce Natálky, odkud jí epidermis odebírají strojkem. „Kůže na hlavě je ideální, dostatečně tlustá, protože vlasy rostou z velké hloubky. Vlasům to neuškodí, naopak na těch místech rostou kupodivu ještě rychleji.“
Zdeňka Crkvenjaš pochází z bosenskočeské rodiny. Narodila se sice v Ostravě, kde její maminka čekala na povolení k vystěhování, ale jako půlroční miminko si ji rodiče odvezli do Sarajeva, odkud později zase prchali – za války v roce 1992. V té době bylo Zdeňce patnáct let.
Na rozdíl od mnohých lékařských oborů stojí ten, který si vybrala Zdeňka Crkvenjaš, výhradně na neštěstí nebo hrozném činu, jaký se stal Natálii z Vítkova. Naprosto nejčastěji však přijdou malé děti do dvou let k popáleninám opařením. „Nemůžu to pochopit, ale často přinesou popálené dítě a maminka vysvětluje, že držela dítě v náručí, pila kávu a ono do hrnku koplo. Někdy má dítě na sobě ještě lógr. A nikdy vám neřekne, opařila jsem své dítě. Ne, ono se to dítě opařilo. Maminko, ono pilo kávu? Ne, já ji pila. Tak to řekněte, opařila jste ho kávou.“
U dětí není lehkých popálenin. Už od pěti procent se jedná o těžké popálení. Pro představu, jedno procento je plocha jedné dlaně. Jako první pomoc pomáhá chlazení, ale u malých dětí zase hrozí podchlazení. „A honem volat sanitku. I když má dítě popálené místo třeba jen zarudlé, nečekejte, až mu za čtyřiadvacet hodin naskákají puchýře a popáleniny se prohloubí na druhý stupeň. Ztrátou tekutiny se může dítě dostat do šoku.“
Cítí někdy Zdeňka Crkvenjaš při operacích strach? Přece jen neví, jak dětské tělíčko na operaci odpoví. Přemýšlí o tom, strach to prý není, spíš vnitřní napětí. „Udělám vše, co je potřeba, ale říkám si, jestli to je dost a jestli to dětský organismus zvládne. To si rodiče někdy neuvědomují. Říkají si, že má jejich dítě jen popálenou kůži. Když jim ale řeknu, že to může skončit i smrtí dítěte, berou to velice těžce. Těžko vysvětlit, že mohou dítěti selhat játra nebo ledviny.“ A pak nám subtilní žena začne na vlastním krku ukazovat, jak se při otoku způsobeném popálením musí na hrdle udělat uvolňovací nářezy, aby oteklým krkem mohla proudit krev z hlavy.
A proč mluvila pro média o Natálce jako o zázraku? „Neřekla jsem, že je to zázrak, ale kdo chce hovořit o zázraku, ať si to klidně říká.“ Před lety by Natálka neměla šanci, s umělou kůží však bylo možné postižené tkáně nahrazovat dermální náhradou. „Když přivezli Natálku, nejdříve jsme ji stabilizovali. Zakryli jsme ji bakteriálním krémem a obvazy a provedli uvolňovací nářezy. Aby se tělo nedostalo do šoku, dostávala spoustu tekutin. Stabilizace Natálky trvala asi týden. Pak jsme začali transplantovat. Udělali jsme to třikrát po sobě, co druhý den, během tří operací jsme jí transplantovali kůži na osmdesáti procentech těla. Nejdříve jsme dělali trup, to je klasický postup, že se nejdříve operuje největší plocha. Dělali jsme to dva týmy, každý z jedné strany, protože je to rychlejší. Pak jsme dělali končetiny, také dvoutýmově, nejdříve levá horní a pravá dolní a pak naopak. Kdybychom měli její vlastní kůži, našili bychom ji, a ta by se zahojila. Ale protože jsme měli k dispozici jen spodní vrstvu, museli jsme čekat, až se přihojí, a pak teprve transplantovat její vlastní.“
Bullův index
Po mnoho let používají lékaři i pojišťovny k výpočtu šance pacienta takzvaný Bullův index. Sečítá se procento popálení a věk. Do stovky člověk pravděpodobně přežije, nad sto už je prognóza špatná. Ačkoliv to s moderními technologiemi už tak docela neplatí, pojišťovny se Bullovým indexem řídí. „Když je člověk popálený na sedmdesáti procentech kůže, měl by mít do třiceti let, aby nám pojišťovna zákroky povolila. U padesátiletého člověka už by prognóza byla horší, to už si může pojišťovna rozmyslet, jestli umělou kůži budeme moci použít.“
Jsou to nutné administrativní postupy, do nemocnice dorazí popálený člověk a někdo musí zavolat pojišťovně, jestli do toho půjde. Jak to bylo v případě Natálky? „My tu kůži nepotřebujeme hned, ale až po stabilizaci. Když přivezli Natálku, tak jsme viděli, že je to rozsáhlé a hluboké, a bylo jasné, že se bez umělé kůže neobejdeme. Proto jsme pojišťovnu kontaktovali, ona to schválila a my kůži objednali.“ Jeden plát kůže, kterou dostávala Natálka, stojí sto sedmnáct tisíc a Natálka jí zatím dostala za zhruba milion sedmdesát tisíc korun. Hojení kůže je jedna věc a psychika děvčátka druhá. To horší podle Crkvenjaš může teprve přijít. „Samozřejmě bylo nepříjemné, že byla oddělena od matky, i když sem docházela a pořád s ní mluvila. Ale jak poroste, bude si uvědomovat, že je rozdílná. Otázka je, jak se s tím srovná, jak ji přijme okolí.“ Nad fotografiemi dívenky ztrácející se v obvazech, z nichž vykukují jen ztrápené oči, člověku zatrne. Jaké emoce kolovaly v lékařce, když balila Natálii do umělé kůže? Vyrůstala mezi kluky. A také zažila válku. „Když vám nad hlavou létají kulky, a vy už klidně spíte, nebo když na vás někdo míří samopalem, a přežijete to, tak už si pak říkáte, že když nejde o život, nejde o nic. Tady o život jde a jde o to, pomoci, aby pacient přežil. Nemám čas bát se a myslet na to, jak moc to krvácí a jestli to přežije.“
I Zdeňku Crkvenjaš napadá, zda je dobře, že to některé zásadně popálené dítě přežije, ale celý život je bude pronásledovat utrpení. A pak se zase začne usmívat. „Ale každý máme nějaký osud, třeba to byl i Natálčin osud, nic se neděje bezdůvodně, i když se to často zdá absurdní. A my tu nejsme od toho, abychom soudili, jestli to má někdo přežít, nebo ne. Kdyby sem přivezli s popáleninami toho, kdo to udělal, léčili bychom ho úplně stejně.“
Nejdřív máš a pak nemáš
Do Bosny se vrátit nehodlá, ačkoliv tam jezdí každý rok. V Česku má svou rodinu a přátele a už devátým rokem i kariéru. Trochu váhavě také popisuje bosenské zdravotnictví jako komerčnější, vše se tam dnes prý platí hotově. Takže když tam už pár let po škole přijela, příbuzenstvo se zajímalo, kdepak má postavený dům. Když jim sdělila, že zatím bydlí v bytě a ještě dlouho bude, mohli si hlavu ukroutit: Vždyť jsi lékař! Navrhuji Crkvenjaš, ať se dá na estetickou plastickou chirurgii, rychleji by se tak dočkala domu. Ústa se jí stočí do pobaveného úsměvu. „Ale oni vám i ten krásný dům mohou vzít. Po zkušenostech z Bosny jsem měla problém si koupit byť jen byt. Říkala jsem si, že je lepší bydlet v nájemním, o ten nemohu přijít. Ze Sarajeva jsme odešli s jedním kufrem a bez úspor, protože v bance vám nikdo nic nedal. Takže pokud jsou peníze, užijte si je, neskladujte je. Rodiče pracovali, měli vše, a jednoho dne přišli o všechno. Ono platí židovské přísloví, ať nejdřív máš a pak nemáš. Když totiž nemáte nikdy nic, nevadí vám to. Ale když nejdříve máte všechno a pak o to najednou přijdete, špatně se na to zvyká.“
***
„BEZ NASA by Natálka neměla šanci“ Foto LN – Tomáš Hájek Nikdo neřekne, opařil jsem své dítě. Maminko, ono pilo kávu? Ne, já ji pila. Tak to řekněte, opařila jste ho kávou. ” Všechno chce čas, horní vrstva kůže se totiž nedá vyrobit Foto LN – Tomáš Hájek
O autorovi| Nora GruNdová, redaktorka Pátku nora.grundova@lidovky.cz
