Loni jsem byla za filozofem Erazimem Kohákem – většinu návštěvy jsme strávili před jeho knihovnou při debatě o literatuře 19. století. Román F. L. Věk Aloise Jiráska čte profesor jednou za deset let. Vyprávěla jsem mu, jak jsem se k slavné Jiráskově knize dostala já – bylo to na prvním stupni základní školy a já tenkrát dočetla Káju Maříka. Knížka byla OK. Mí rodiče, kteří zrovna nepatří k fanouškům české beletrie, pronesli: „Přečti si F. L. Věka, bude se ti to líbit, je to taky o takovém malém chlapečkovi.“ Ano, Jirásek popisuje dětství rodáka z Dobrušky. Dodnes ale netuším, jak na charakteristiku obrozenecké ságy rodiče přišli. A tak zatímco nám v družině předčítali Děti z Bullerbynu, já se prokousávala milostným trojúhelníkem Věk-Thám-Paulina...
Věka jsem od té doby četla jen jednou, a to při studiích bohemistiky. Dnes mám štěstí, že spoustu knížek musím přečíst díky práci. Asi bych do ruky dobrovolně nevzala takový Sukův Labyrint revoluce. A mám ještě jedno štěstí – beletrii už nemusím číst z povinnosti, ale jen proto, že ji číst chci.
Od dokončení školy už knížky, které přečtu, nepočítám, ale objem se určitě snížil.
Asi bych se nezařadila do kategorie „vášnivý čtenář“, jenž přečte 50 a více knih za rok , jak se píše v loňském výzkumu, jehož výsledky vyšly v nové publikaci Jiřího Trávníčka Čteme?
Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize. Studie bohužel sledovala jen kvantitu, takže nevíme, zda onen pilný čtenář listuje v Laskavých bohyních, či Dicku Francisovi...
Některé závěry vědců vyvracejí zažité stereotypy. Třeba ten, že mladí lidé (starší 15 let) dnes nečtou. Čtou. „Křivka životního cyklu z hlediska čtení“ totiž zůstává podobná jako dříve. Mladá generace čte hodně (má čas, z knih nasává informace o světě a taky musí číst kvůli škole). Mezi 25 a 34 lety, kdy člověk začíná budovat kariéru a rodinu, dochází k poklesu, ale ve středním věku lidé berou knihu do ruky častěji. Lidé staršího věku patří nejčastěji ke zmiňovaným „vášnivým čtenářům“ (6 % populace). Platí, že kdo četl hodně v dětství, čte i později.
Čtenář kontra kutil
Jiným stereotypem ohledně mladé generace je i to, že na jejich knížky se práší, protože veškerý volný čas jim zabere televize a počítač. Internet však podle výzkumu rozhodně neubírá čas knihám, naopak – čtenáři knih jsou zároveň i pilnými uživateli internetu. Pokud světová síť někoho ohrožuje, nejsou to knihkupci, ale vydavatelé novin, časopisů nebo encyklopedií. Ani sledování televize ve výrazné míře nezabíjí zálibu ve čtení. Lidé se na ni dívali za minulého režimu stejně jako dnes, jen neměli dálkové ovladače a výběr z programů. Ostatně škarohlídi podobně jako o zhoubné televizi hovořili před třemi sty lety i o novinách, jež francouzští prozaici bratři Goncourtové přirovnávali k prostitutce. Knihy i knihomolové přesto žijí dále.
Na gymnáziu jsme se my intelektuálové, pod lavicemi louskající Zločin a trest vypůjčený z knihoven (půjčené knížky nám učitelé nemohli zabavit), vyznačovali tím, že jsme při chůzi k atletickému oválu někde ve křoví dokuřovali poslední cigaretu a něco tak ponižujícího jako běhání jsme bojkotovali. Z Trávníčkovy studie přitom vyplývá, že ten, kdo hodně čte, i hodně sportuje. Výzkum ukazuje, že – a to je ještě zajímavější – podle intenzity čtení lze poznat aktivního, společenského člověka. Mnohem častěji než nečtenář totiž čtenář chodí do kina, divadla nebo na výstavy, setkává se s přáteli. Čtenář není samotář. Naopak mezi čtenáři je obecně málo chalupářů a zahradníků, kutilů. Vlastně by se dalo říci, že se český národ rozděluje na čtenáře a kutily.
Když v USA na počátku tohoto tisíciletí výzkumy ukázaly, že beletrii čte méně než polovina Američanů, někteří komentátoři začali hovořit o konci americké demokracie. A to právě proto, že čtenáři v USA chodí častěji k volbám, více se angažují ve společenském životě či se účastní nejrůznějších demonstrací.
Statusové tituly
Kniha vždy odkazovala na společenský status – dříve se knihy nechávaly vázat do speciálních kožených vazeb, aby se vyjímaly v knihovnách. Nedávno jsem v jednom snobském americkém módním časopise zahlédla nádherná pouzdra na americkou klasiku typu Moby Dick z luxusního obchodního domu Neimann Marcus v ceně zhruba tisíc dolarů.
Módním vlivům podléháme dodnes. V teenagerském věku nosila má generace povinně v tašce Kerouaka, dnes kupujeme Murakamiho aHouellebecqa, i když z nich třeba nejsme úplně odvázaní, ale hlavně že o nich dokážeme prohodit pár zasvěcených vět. Britští sociologové Peter Mann a Jacqueline Burgyoneová takový typ knih nazývají status-conferring books, statusové knihy.
Před rokem 1989 knižní hity vycházely v ohromných nákladech a v danou chvíli se četla jediná kniha.
Moje babička vzpomínala, že když v 60. letech vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, nenašel se v děčínské kabelovně nikdo, kdo by si nevyšetřil večer a novelu nezhltnul. Kdysi se stávaly fronty na Sofiinu volbu, pak na Svět podle Garpa. Vzpomínám si, jak mí rodiče (zubaři), kterým tenkrát pacienti nosili nejrůznější dárky, v roce 1988 přinesli místo kávy Standardní směs Ecovo Jméno růže, tehdejší proslulou podpultovku. Sice jsem byla ještě na základní škole, ale rodičovský zvyk nesledovat mou četbu se naštěstí od dob F. L. Věka nezměnil. A tak, zcela náhodou, jsem tenkrát objevila jednu z knih, která je pro mě dodnes status-conferring. Kdo četl Jméno růže, je mi vždy blízký, i když si s ním třeba jinak zrovna nepadnu do noty.
Po revoluci se četlo to, co se do té doby číst nesmělo. A tak jsme debatovali nad Kafkou (toužili jsme si přečíst jeho Zámek, jenž ještě nevyšel) nebo Joyceovým Odysseem. Dnes je to těžké. Ročně vychází 17 000 knih a najde se spousta výjim e č -ných titulů, které by mohly být považovány za kultovní.
Jenže jeden člověk je neobsáhne. S lidmi, s nimiž se nevídáte denně, se vaše čtenářské zážitky málokdy protnou: jeden čte Rushdieho Klauna Šalimara, další raději Pamukovu Jmenuji se červená. Nepomůže, že jediné dvě knihy, které četli v poslední době snad všichni, jsou Šifra mistra Leonarda nebo Harry Potter. Jsou jistě dobře napsané, ale není to zrovna žádná těžká váha, ke které by se člověk mohl nějak existenciálně vztahovat.
Kolik nás je?
Účastníci výzkumu, kteří přiznali, že nečtou, hledali nejrůznější výmluvy. Některé vskutku originální: „Ke koupi není Z Buzuluku do Prahy,“ stěžoval si důchodce, že nemůže sehnat knížku Ludvíka Svobody. Nejoblíbenější je výmluva na nedostatek času (64 %), následuje konstatování, že ho čtení nebaví (51 %) a že vše, co se chce dozvědět, se dozví jinak (40 %).
Z výzkumu dále vyplynulo, že za rok přečte alespoň jednu knihu 83 % Čechů. 71 % Čechů v uplynulém roce alespoň jednu knihu koupilo. Kniha je pořád oblíbený dárek, prodává se spousta návodů a v kurzu jsou také výpravné publikace, které víc než ke čtení slouží k prohlížení. Právě takovéto knihy kupuje nejčastěji ekonomicky aktivní, střední generace.
Doma jsme měli knihovnu se skleněnými dveřmi, která se zamykala a kam jsme my děti nesměly, abychom neproházely svazky. Dodnes je domácí knihovna fenoménem českých obýváků – lidé schraňovali knížky po prarodičích, pak tam zařadili pár Páralů a Hrabalů a vlastivědnou encyklopedii. Po roce 1989 začali nákupní žně, ač spousta novějších přírůstků v knihovně ruku čtenářovu na svých stránkách nepocítila. A tak je dnes v průměrné české domácnosti v poličkách umístěno 274 svazků knih. Hojnost nabídky proměnila naše čtenářské instinkty. Čteme víc knížek najednou a také se mnohem méně než dřív vracíme k titulu, který jsme již přečetli.
Možná ale že celkově nyní čteme víc než kdy dřív – kromě knih všechny ty návody a obaly v obchodech, pracovní e-maily, noviny, oddechové časopisy... Podle jedné studie za jediný den vidíme až 3 000 reklamních log a sloganů. S kvantitou není problém, horší to je s tím, co Jiří Trávníček nazývá četbou – tedy vztahem k hodnotné knize.
Sever čte
Jak tedy vypadá typický čtenář? Je to žena s vyšším vzděláním, která pracuje duševně. Ke knize byla přivedena pod vlivem své rodiny a čtení potřebuje i pro své zaměstnání. Čte nejraději doma v posteli.
Snad je to tím, že je u nás tolik kutilů, ale muži čtou mnohem méně než ženy. Ve světě je o 3–7 % více čtenářek než čtenářů, u nás je rozdíl celých 11 %. A je tu i historický důvod: Koncem 18. a v 19. století se začaly masově šířit knihy a na jejich četbu (zejména románů) měly manželky více času než manželé, kteří vydělávali peníze. Sociologové upozorňují, že četba souvisí se vzděláním a v kategorii „bez maturity“ v naší zemi jasně převažují muži nad ženami.
Na četbu má vliv i podnebí. Největšími čtenáři – knih i denního tisku – jsou severské národy (Švédsko, Finsko, Velká Británie a Dánsko), naopak nejvíce nečtenářů je mezi Portugalci, Řeky, Španěly a Italy. Důvodem nemusí být jen to, že seveřané jsou víc doma a za tmavých večerů nemají nic lepšího na práci – v severních protestanských zemích se kladl větší důraz na samostudium Bible (a tudíž na četbu) než v tradičně katolických zemích. Ve Švédsku dokonce od 17. století platil zákon, že jen ti lidé, kteří předvedli, že umějí číst, mohli uzavřít sňatek.
Viewegh poráží klasiky
Zatímco u českých žen vyhrála na celé čáře Betty MacDonaldová s románem Vejce a já, u mužů jednoznačně bodovaly Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Tyto tituly obsadily první dvě místa v žebříčku o „nejoblíbenější knihu“, následoval Harry Potter, Bible, Babička a Egypťan Sinuhet. V žebříčcích se naopak neumístil bestseller posledních let, Brownova Šifra mistra Leonarda – ne všechny hity lidé vnímají jako hodnotu. Tabulka nejoblíbenějších spisovatelů se liší – vyhrál Michal Viewegh, následovali Agatha Christie, Karel Čapek a Erich Maria Remarque. Právě Viewegh i Betty MacDonaldová mají mnoho společných rysů: je to smysl pro humor a lehkou sebeironii a dobře odpozorované lidské typy a detaily.
Obecně lze říci, že Češi milují knihy historické, ve kterých je obsažena jak romantika, tak poučení. Typickým příkladem mohou být romány Stefana Zweiga. Od čtení totiž většina z nás čeká „zábavu, napětí“, poté „informace“, až pak „únik do jiných světů“ a „estetický zážitek“. Nejvíce z nás pak dává přednost oddechové beletrii, následuje literatura faktu a klasická beletrie. Na oblíbenost knih má vliv pět kritérií: zda jde o školní četbu (Babička), zda byla knížka zfilmována (Švejk), zda jde o momentální hit (Pán prstenů), zda je knížka napsána lehkou formou, či zda jde o statusovou knihu. V Polsku se do tabulky nejoblíbenějších knih dostaly zejména čtivé historické romány Henrika Sienkiewicze
(Quo vadis), které zároveň patří mezi povinnou školní četbu a byly i zfilmovány. Žebříček bezkonkurenčně vyhrál Harry Potter, tabulku uzavírá další slavná zfilmovaná statusová kniha Ecovo Jméno růže. Na Slovensku zase v obdobné tabulce zabodovaly Dobšinského Slovenské lidové pohádky. Zdá se, že Slováci jsou romantičtí – mezi jejich oblíbené knížky patří román o hledání lásky Jih proti Severu Margaret Mitchellové.
O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz
