Spolková kancléřka bojuje za snížení emisí CO2. Německo chce ale zároveň postavit 27 uhelných elektráren
Ty fotografie se na stránkách řady evropských deníků - včetně toho našeho - vyjímaly opravdu dobře: Angela Merkelová v červené prošívané bundě se prochází po ledovci u grónského města Ilulissat a sbírá borůvky. Angela Merkelová se z vrtulníku dívá na tající vrstvu ledu pod sebou. A do třetice: Angela Merkelová se na lodi plaví jedním z grónských fjordů, aby se na vlastní oči přesvědčila o důsledcích globálního oteplování.
Spolková kancléřka to s ochranou (či přímo záchranou?) klimatu myslí opravdu vážně. To musí být nejpozději od červnového summitu G8 v severoněmeckém Heiligendammu jasné i průměrnému konzumentovi zpravodajství. Právě na zasedání nejvyspělejších zemí světa se totiž Merkelová představila jako rázná, věcná - a nakonec úspěšná vyjednavačka. I tak notorického odpůrce kjótského protokolu, jakým je americký prezident George W. Bush, totiž dokázala přimět k dohodě, podle které průmyslové státy do roku 2050 o polovinu sníží vypouštění CO2.
Ano, dohoda z Heiligendammu byla po právu kritizována jako nekonkrétní a příliš málo závazná. Německá kancléřka však v tu chvíli dosáhla maxima možného. A spolu s ostatními státníky vyslala do světa důležitý signál: Globální oteplování je závažným problémem a my, politici, s tím musíme něco dělat.
Před vlastním prahem v Berlíně
Pro našince je však mnohem zajímavější sledovat, jak se Angela Merkelová snaží „zametat před vlastním prahem“. Přes opakovaná prohlášení kancléřky o tom, že ochrana ovzduší je jednou z priorit její vlády, totiž i německá „klimatická“ politika má své mouchy.
Když jako šéfka předsednické země EU v březnu představila dohodu, podle níž unie do roku 2020 v porovnání s rokem 1990 sníží emise skleníkových plynů o 20 procent, pasovala kancléřka Německo do role „předvoje“. Ne o dvacet, ale rovnou o celých čtyřicet procent zredukuje Spolková republika své emise CO2. „Gigantický úkol,“ poznamenal k tomu týdeník Die Zeit. Ale je vůbec dosažitelný?
Jen pár dní poté, co se plavila grónskými fjordy, svolala vystudovaná fyzička Merkelová koncem minulého týdne své ministry ke klauzurnímu zasedání. Jedním z jeho výsledků byl třicetibodový program, který má vést ke snížení emisí škodlivých plynů. V čem spočívá?
Ne pětina, jak bylo původně plánováno, ale 25 až 30 procent celkové spotřeby energie by mělo být v Německu do roku 2020 vyrobeno pomocí větru, slunce, vody nebo biomasy. Nové domy by měly být vytápěny převážně energií vyprodukovanou z obnovitelných zdrojů. Celkově by měly být ve stavebnictví zavedeny vyšší ekologické předpisy a zcela zmizet akumulační kamna. Vláda také hodlá podporovat kombinovanou výrobu tepla a energie, tak zvanou technologii CHP.
„Klimatická“ vada na kráse
To všechno zní hezky. Jenže obraz Německa coby „climate-friendly“ země má jednu velkou vadu na kráse. Do roku 2012 má být totiž postaveno dvacet sedm nových uhelných elektráren. A vláda Angely Merkelové tyto plány velkých energetických koncernů podporuje.
Nové elektrárny mají být modernější a vypouštět mnohem méně škodlivého oxidu uhličitého. Jenže ekologové předpovídají, že ročně zatíží tyto nové elektrárny německé ovzduší 150 miliony tun CO2. „Jejich výkon by odpovídal zhruba pětině celkové výroby energie v Německu,“ uvedl před časem pro týdeník Der Spiegel odborník na životní prostředí Rainer Baake. „Emise oxidu uhličitého těchto elektráren by však přesahovaly polovinu emisí skleníkových plynů, které má Německo povoleno pro období let 2008 až 2012,“ varoval klimatolog, který pracoval pro předchozí německou vládu Gerharda Schrödera. Také Gerhard Timm z organizace BUND je přesvědčen, že stavba nových uhelných elektráren „zničí veškeré úsilí, které bylo dosud vynaloženo na ochranu klimatu.“ Podobně argumentuje i organizace Greenpeace.
Ve prospěch výstavby nových uhelných elektráren hovoří ekonomické a především politické důvody. Uhlí lze poměrně levně dovážet z Jihoafrické republiky a z Polska. Nové elektrárny by také vytvořily tisíce pracovních míst. A konečně: zaplnila by se tak energetická „díra“ poté, co budou v příštích letech ze sítě odpojovány jaderné elektrárny. V roce 2001 se na tom se zástupci energetického průmyslu dohodl tehdejší Schröderův kabinet SPD a Zelených. Poslední německá atomová elektrárna by měla být uzavřena v roce 2021. Ovšem toto datum ještě nemusí být konečné. Není tajemstvím, že mnozí politici v řadách CDU a CSU jsou zastánci jaderných elektráren. Angela Merkelová je nyní vázána koaliční smlouvou, ale pokud by za dva roky jasně vyhrála volby, může být ještě vše jinak.
Jaderné elektrárny jsou, jak známo, k ovzduší relativně šetrné. Představují však jiná, podle mnohých vážnější rizika. Třeba se však Angele Merkelové přece jen podaří najít (a prosadit) uspokojivé řešení, jak ochránit (a zachránit) ovzduší, aniž by musela znovu sázet na atom. Její věcnost, cílevědomost a schopnost vyjednávat jsou pro to těmi nejlepšími předpoklady.
O autorovi| Šárka Daňková, redaktorka LN
