Problémem českého vztahu k Rusku je netečnost
Před čtvrt rokem Jiří Paroubek v rozhovoru pro LN bez mučení přiznal, že o ruských vojenských manévrech na polském, respektive pobaltském pomezí ještě nikdy neslyšel. Když rok předtím Rusko vpadlo do Gruzie, tvářil se Václav Klaus, jako by tento nerovný střet byla morální remíza. A když o Rusku promluví „presumptivní eurokomisař“ Vladimír Dlouhý, první, co ho napadne, je varovat před démonizací Ruska. Hlavním problémem českého vztahu k Rusku ovšem není démonizace, ale netečnost. Kdo se tu rozruší nad zprávou, že Rusové se svými běloruskými spojenci nacvičují údery proti vysoce nepravděpodobným agresorům z Litvy a proti povstání polské páté kolony v Bělorusku (v němž je, to dá rozum, zapleteno Polsko, další člen NATO)? My to obří cvičení registrujeme teprve s měsíčním zpožděním - až když o něm napíše anglický novinář.
Samozřejmě že ruská vojenská hrozba vůči státům NATO je jen hypotetická. Mdlou reakci vůči ruskému poštívání si ale Kreml vyloží jako pobídku k získání většího vlivu a k dalšímu vyhrožování. Jak to, že tu po takových zprávách není okamžitá poptávka?
V českém znění britského televizního filmu ze Stalinova Sovětského svazu, který je teď za 49 korun k dostání v každé trafice, se Berijovi říká Laurentij. Gorbačov se v českých novinách po americkém vzoru často píše Gorbačev. Čtyřicet let jsme byli v sovětském záboru a jeden by čekal, že z té nedobrovolné zkušenosti zbude nějaká erudice. Bohužel se k nám leckterá důležitá zpráva z ruského světa dostane jen anglosaskou oklikou - a to je zdlouhavý, takže nutně nespolehlivý informační kanál.
Čtěte „Rusové cvičili útok...“ na straně 8
