Belliniho Normu uvádělo pražské Národní divadlo naposledy ke stému výročí skladatelovy smrti v roce 1935. Důvod, proč se Norma nehraje, je většinou prozaický - titulní role je extrémně náročná.
Opery založené na pěveckém mistrovství vrcholného italského belcanta, které brilantní hlasovou ekvilibristiku povýšilo na nástroj k vyjádření bohaté škály výrazu, má smysl uvádět pouze tehdy, má-li divadlo vynikající dramatickou koloraturní sopranistku. Uvedení Normy před třemi lety v Opavě se mohlo suverénně opřít o své vlastní sólisty se strhující Katarínou Jordou Kramolišovou a Michalem Vojtou.
Zcela odlišný kontext
Inscenátoři přenesli děj z Galie Caesarových dob do 40. let minulého století, vedeni patrně domněnkou, že na Normě je klíčový fenomén „okupace“, který se táhne dějinami a jehož univerzalita a stálá přítomnost kdekoli na planetě je stále aktuální. S tím jistě lze v obecné rovině souhlasit. Příběh Normy, kněžky druidů a keltských posvátných rituálů, a římského prokonzula Polliona však razantní přenesení v čase do zcela odlišného politického kontextu dění na římsko-galské ose ve 20. století neunese. Nové podstatné souvislosti do příběhu takto vnesené oslabují a přinejmenším zamlžují účin milostného dramatu ústředního páru na pozadí nyní již globální katastrofy.
Režisér Bruno Berger-Gorski se navíc svým důrazem na okupační téma vystavil nepříjemné konfrontaci se špičkovými díly především filmovými, která ho patrně svou estetickou vytříbeností přiměla posadit Normu do stroje času. Tuto ambici nejlépe naplnily elegantní kostýmy Osmanyho Laffity, přesně vystihující chladnou dokonalou artistnost období „soumraku bohů“, a v podobném duchu koncipovaná scéna (Daniel Dvořák) jediného univerzálního prostoru ohraničeného vysokými šedými zdmi; samotná ambaláž však chatrnost scénického ztvárnění nepovýší.
Jevištní akce byly jen vršením trapnosti, režijní bezradnosti a místy obyčejné hlouposti, ve výsledku téměř jakési kompendium „režijních chyb a omylů“ - kdy jediné snesitelné chvíle nastaly, když se nikdo nikam alespoň na chvíli nepohyboval. Trapnost zasáhla veškeré dění na jevišti: začalo to úvodní „šťárou“ okupačního vojska v salonní konspirační centrále „odbojářů“ (kde zabavilo psací stroje) a „brutálním“ mučením choulící se nebožačky osvitem baterkami. Pokračovalo oberleným příchodem porobeného lidu, v němž ovšem mnozí kulhali na opačnou nohu, projekcí bombardovací letky na panely ohraničující scénu a šibováním s nebohými Norminými synky. Nechyběly směšné milostné výstupy s rozkládacím gaučem, na který je nakonec Pollion připoután způsobem zoufale vyžadujícím jeho maximální spolupráci, až k vyvrcholení dramatu, kdy poněkud nehořlavým hrdinům na veleplotýnce jakéhosi plynového vařiče bylo třeba dát ránu z milosti.
Je sice pravda, že návrat Normy připravilo ještě minulé vedení Národního divadla, ale jakousi „kontrolu na hranicích“ snad mohlo již nové vedení provést.
V Normě jsou ovšem podstatné pěvecké výkony a hudební nastudování. Dirigent Oliver Dohnányi byl tentokrát prakticky jedinou pojistkou hájení pozic, které by měly příslušet Národnímu divadlu - jeho vedení orchestru bylo citlivé, držel dynamiku tak, aby bylo sólisty slyšet, a poskytoval bezpečnou oporu i v situacích, kdy se jim (Valentin Prolat v roli Polliona) ani sboru nedařilo. Snad jen výkony Miloslava Podskalského jako Orovesa a do jisté míry Carmen Oprisanu (Adalgisa) snesly přísnější měřítko a ve srovnání s ostatními byly alespoň spolehlivé.
Přes impozantní „pracovní knížku“ Olgy Makariny by pro ni Bellini Normu nesložil, možná operu jinou, přiměřenější jejím hlasovým i představitelským možnostem. Její obsazení právě do této role bylo omylem - kterým se ovšem jen zvýrazňuje zásadní otázka, proč se tedy Národní divadlo rozhodlo Normu na jeviště vrátit.
***
HODNOCENÍ LN ** Vincenzo Bellini: Norma
Dirigent: Oliver Dohnányi Režie: Bruno Berger-Gorski Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Osmany Laffita Sbormistr: Pavel Vaněk ND v Praze, premiéra 1. 11. 2007
