Hallelujah od Leonarda Cohena je píseň slavná a krásná. Vyjadřuje smutek po vztahu, který skončil, pochybnost i nesmělou víru. V dobrém slova smyslu je taky přístupná, otevřená - člověk nemusí být bůhvíjak zorientovaný hudební znalec, aby ji ocenil, prostě stačí ji slyšet.
Slyšela ji i Lucie Bílá, která ji zařadila jako finále svojí nové desky. Je to zpěvačka, která to s nám se všemi myslí moc dobře - o tom netřeba pochybovat. Jenomže dobré úmysly často vedou do, v tomto případě hudebních, pekel.
Náležitě přeslazené aranžmá (bez mohutného sboru by to jistě nešlo) umocňuje zpěvaččinu okázalou citovost, patos, se kterým se pokládá do českého textu o Desateru, po němž se její verze jmenuje. Je to, řekněme, hodně silný zážitek, poslouchat kombinaci hlasu utrženého moc a moc doufám) s jistým odstupem, snad i ironií A udávat svý sousedy, mít chuť na jejich obědy. Taky je to ostuda až běda.“).
Zdánlivě stačí se podobnými úkazy prostě nevzrušovat, přiřadit si tuhle verzi k těm dalším, podobně štěpným (viz proslulé video vítězky britského X Factoru Alexandry Burkeové, která na něm tu skladbu zpívá stojíc uprostřed oceánu svíčiček). Jenomže existuje jakýsi limit toho, co všechno lze s nějakou skladbou provést, aniž by nedošlo k poškození originálu. Časté vystavení přepjatým, kýčovitým verzím nějaké písně člověka může přivést k tomu, aby i v původní nahrávce uslyšel zárodek pozdějších monstrozit, uvědomil si jejich jistou oprávněnost. Lucie Bílá v tom smyslu zatloukla další hřebík do rakve Cohenovy Hallelujah. Obávám se, že jeden z posledních.
