Úspěšný román Čarodějnice francouzské autorky Marie NDiaye vyšel v českém překladu
Neumím psát fantastické povídky a čistě realistické romány už vůbec ne. Mé knihy se skládají z obou těchto typů vyprávění, říká Marie NDiaye, jedna z nejoriginálnějších francouzských spisovatelek současnosti.
Přestože má tato čtyřicetiletá míšenka, jejíž otec pocházel ze Senegalu, za sebou již jedenáct velmi úspěšných románů, tři díla pro dětské čtenáře a šest divadelních her, z nichž jedna byla nedávno zařazena do repertoáru Comédie-Francaise (pocta, jíž se zatím nemůže chlubit žádná jiná žijící autorka), na veřejnosti se téměř neobjevuje.
Se svým manželem, rovněž profesionálním spisovatelem, a třemi dětmi se totiž úspěšně ukrývá na francouzském venkově a o každoroční pařížský „folklor“ spojený s předáváním prestižních literárních cen se prakticky nezajímá. I svého vydavatele - Minuit, legendární základnu tvůrců Nového románu - si kdysi vybrala prostě proto, že „to jméno jí bylo tak nějak povědomé“. Čtenáři ani literární kritici autorce naštěstí neoplácejí podobnou bohorovností. Marie NDiaye dnes patří k nadmíru oblíbeným, často překládaným a na univerzitě hojně studovaným spisovatelkám.
V češtině zatím vyšla v Gutenbergově čítance současné francouzské prózy ukázka z jejího patrně nejznámějšího románu Rosie Carpeová, za který Marie NDiaye v roce 2001 získala cenu Femina. Teď nakladatelství Argo přichází s jejím v pořadí šestým dílem Čarodějnice, ověnčeným cenou UNESCO.
A přitom vyhlídky byly nadějné
Pro autorčinu tvorbu tak typické prolínání realistických pasáží s fantastickými prvky dodává tomuto románu zvláštní atmosféru krajně znepokojivého snu. Jeho princip je stejně jednoduchý jako neúprosný: celý svět se pomalu ale nenávratně propadá do chaosu, lidské vztahy se definitivně rozpadají a na bezradného jedince zoufale se snažícího udržet se na okraji tohoto gigantického víru se ze dna šklebí přízrak samoty a šílenství. A přitom počáteční vyhlídky hlavní hrdinky se zdály celkem nadějné.
Bývalá bankovní úřednice a nyní nezaměstnaná Lucie je totiž čarodějnice. Ne nějak zvlášť schopná, na to jí chybí nezbytná dávka bezohlednosti a agresivní vůle k moci, nicméně když se dostatečně soustředí, dokáže ronit krvavé slzy a zahlédnout i pár výjevů z minulosti či budoucnosti. Nedávno se jí dokonce podařilo zasvětit do těchto rodových dispozic i dvě pubertální dcery.
Ty, pravda, využívají svého - nesrovnatelně většího - nadání k výhradně utilitárním cílům. Věštěním si ověřují, jestli bude následujícího dne dostatečně hezké počasí na basket, předpovídají, zda dostanou na návštěvě kolu, proměněné ve vrány létají městem a užívají nočního života. Nicméně i tak Lucie pociťuje úlevu, že dostála mateřským povinnostem a předala „ženské tajemství“ dál. Tato skrovná satisfakce však bude poslední v jejím životě.
Depresivní ubohost
Neprůbojná žena nedokáže zabránit svému násilnickému manželovi ani oběma pohrdavým dcerám, aby ji postupně neodmrštili jako nepotřebnou věc, nedaří se jí odradit vlastní matku od pomsty vykonané na nenáviděném otci, nedokáže si ani zjednat respekt na novém pracovišti. Na depresivní ubohost francouzských předměstí jsou její sebebolestněji vydřené čáry krátké.
Ti skuteční lidští „upíři“, kteří podle Marie NDiaye vládnou dnešnímu světu, totiž svou strašlivou moc buď - jako Luciina matka -pečlivě tají, nebo - jako sousedka Isabela - k sadistické manipulaci s ostatními ani žádné paranormální schopnosti nepotřebují. I když Čarodějnice nedosahuje stylistické virtuozity Rosie Carpeové, čtenáře jistě upoutá poeticky shovívavou melancholií, s níž autorka přistupuje k tragédiím dnešní doby.
***
HODNOCENÍ LN ****
Marie NDiaye:
Čarodějnice
Přeložila Ivana Tomková Argo, Praha 2007, 106 stran
