Na to, kdy, jak a proč se lidé rozdělili na zaměstnavatele a zaměstnance, může být názor různý. Podle jedné z písní Osvobozeného divadla se to stalo tak, že zlato měli pouze, ti co znali kšeftovat, a ostatní z nouze začli pracovat. Ať už to bylo jakkoli, jedno je jisté – za práci pro jiného se od pradávna platilo. Zaplaceno pak mělo být řádně a především včas. Pro ty, kteří pochybují, malé nahlédnutí do dávné historie.
Královští dělníci ve starověkém Egyptě pracovali devět dnů v tehdy desetidenním týdnu. Každý měsíc čítal třicet dnů a dvacátého osmého dne se vyplácela mzda. V naturáliích, protože peníze neexistovaly a funkci všeobecného platidla plnily pytle ječmene. Ve známém zákoníku babylonského panovníka Chammurapiho najdeme důkaz o tom, že na přelomu osmnáctého a sedmnáctého století před naším letopočtem platila pro námezdní práci již poměrně jasná pravidla. Svobodné osoby se mohly zavázat, že za odměnu budou pro jiného vykonávat po stanovenou dobu práci určitého druhu. Zákoník dokonce stanovil i jakési první minimální mzdy. Nejlépe na tom tehdy byli hlídači dobytka. Platilo se stříbrem a obilím, a to za každý den práce. Každodenní výplatu mzdy převzali i v dalších zemích. Kdo nevěří, může zalistovat ve Starém zákoně. Ten především zakazuje zacházet s námezdními dělníky tvrdě, ať již jsou domácí či přistěhovalci. Pokud jde o jejich mzdu, je příkaz jasný – musí být dělníkovi vyplacena do západu slunce. O tom, že i tehdy se stanovenými pravidly někteří hříšníci zacházeli všelijak, není ovšem třeba pochybovat. Svědčí o tom třeba Jakub, který se ve svém listu v Novém zákoně ptá: „Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří se dřeli na vašich polích.“ Římané a zákonodárci na ně navazující si později vesměs vystačili s obecnými právními zásadami. Zejména s těmi, které stanoví, že smlouvy se mají plnit a každému má býti dáno, co jeho jest.
Mohlo by se zdát, že v moderním právním státě již není co řešit. Pravidla jsou dána a nanejvýš se můžeme dohadovat o výši mzdy a termínu její splatnosti. Bohužel tomu tak vždy není, a tak do zákoníku práce přibylo před zhruba šestnácti lety nové pravidlo. Zaměstnanec, kterému nebyla vyplacena mzda, a to ani v dalších patnácti dnech po její splatnosti, má právo skončit svůj pracovní poměr okamžitě. Lidé cenící si vlastní důstojnosti to po delší době většinou udělají. Není to žádná výhra, protože tak často sami sebe učiní nezaměstnanými. Proto tomu, kdo pravidla nectil, byla stanovena povinnost vyplatit bývalému zaměstnanci odškodnění. Podoba této satisfakce se v průběhu času měnila – v neprospěch postiženého. Dnes mu náleží odstupné, trojnásobek měsíčního platu. Představa, že firma, která nevyplácela několik měsíců mzdy, náhle vyplatí odstupné, je sice možná, ale spíše patří do říše nadpřirozených jevů. Hrdý zaměstnanec se tedy většinou vypraví na úřad práce. Zde zjistí, že podporu nedostane, protože mu přísluší odstupné. Slovo „přísluší“ je klíčové. Ne že mu bylo něco vyplaceno, má tedy z čeho žít, a tak si tři měsíce může na podporu počkat. Stačí, že má nárok. Pochybný a nedobytný, leč i tak nedostane nic. Patrně jako potvrzení rčení, že nikdy není na jednom neštěstí dosti.
Budeme muset opravit česká přísloví. Že bez práce nejsou koláče, známe všichni. Někdy nejsou ani za práci.
***
Představa, že firma, která nevyplácela řadu měsíců mzdy, vyplatí odstupné, patří do říše nadpřirozených jevů
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
