Předevčírem oznámené oscarové nominace, jaké to opět žně pro sázkové kanceláře! A fanoušci si mohou vychytávat všelijaké perličky. Tak například že po loňském prvním historickém vítězství režisérky, tedy Kathryn Bigelowové za Smrt čeká všude, letos zase není žádná dáma mezi pěti nejlepšími. Račte si povšimnout, že mezi nimi chybí též režisér nominovaného Počátku Christopher Nolan.
Dvanáct nominací pro Královu řeč možná tolik nepřekvapilo, jako že Fincherův favorizovaný The Social Network dostal méně „čárek“, než se čekalo, o čtyři. Jak žertovali v The New York Times, to proto, že nemohl mít zástupce v kategorii ženských rolí a kostýmů (trička ve filmu jsou, ženy ne). Ale Andrew Garfield coby podvedený Eduardo si nominaci zasloužil.
Letmý pohled do přihrádky filmové hudby říká, že „Mozart z Mumbaje“ A. R. Rahmana, jehož muzikál Bombajské sny produkoval v londýnském West Endu Andrew Lloyd Webber, znovu může bodovat. Předloni dostal dva Oscary za doprovod k Boyleově Milionáři z chatrče a za písničku, teď si to možná zopakuje díky 127 hodinám, přičemž song If I Rise napsal a nazpíval s Londýňankou Dido. Je pěkné, že si akademici taky všimli, jaké pozoruhodné zvuky napsal Trent Reznor od industriální americké kapely Nine Inch Nails do The Social Network s Britem Atticusem Rossem.
Pakliže vás zajímají nejvíc herci, až bude mít 10. března v našich kinech deset dní po oscarovém ceremoniálu premiéru Hooperova Králova řeč, potvrdíme si, zda za úlohu koktavého Jiřího VI. dostal Colin Firth třeba sošku oprávněně. Já z nominovaných pánů viděl jen úžasného Jesse Eisenberga, dokonalého ztělesnitele Marka Zuckerberga v příběhu vzestupu fachidiotského vynálezce Facebooku v The Social Network. Trošku tam vypadá jako Stanislav Gross.
Z hereček znám pouze výkon nominované Annette Beningové ve smutné komedii Děcka jsou v pohodě a moc bych jí přál, aby čtvrtou nominaci v životě proměnila v Oscara. Již dlouho mě žádný tak perfektně napsaný a zahraný snímek nevzal. Když Renée Zellwegerová v Deníku Bridget Jonesové vztekle pěje „sama doma“ opilá s nahrávkou All By Myself, jde o jednu z nejdojemnějších scén v dějinách veselohry. Zde ji trumfuje ještě lépe vystavěná podobná pasáž.
Ovíněná dominantní lesbická matka Beningová u večeře začne s výborným Markem Rufallem společně vyjmenovávat oblíbená čísla z alba Blue Joni Mitchellové a pak se dají do zpěvu její All I Want. Umberto Eco se musí radovat. Je to přesně dle jeho poučky o „hovoru nejméně na dvou úrovních“. V první rovině „hraje“ text kanadské písničkářky, dále atmosféra, v níž zní, a komicky amatérský způsob hereččina zpěvu. Jenže brzy přijde více než půl minuty dlouhý detailní záběr na její tvář, když se dozví o podrazu. Podívá se stranou vlevo, jakoby přímo do kamery, úkosem vpravo a geniálně tím vyjádří širokou škálu ponížení, zrady a vzteku, kterou se marně pokusí maskovat křečovitým úsměvem. Když se nakonec rozpláče, chtělo se mi brečet s ní. Jestli tohle není na Oscara, pak je Vít Bárta Jan Hus.
