Projekt zahrnuje výstavy v Mánesu a v experimentálním prostoru La Fabrika a také semináře a diskuse.
Polydeukés přenesl váhu a udeřil tu pravou, tu levou rukou; držel Amyka v šachu a bránil mu v útoku navzdory jeho mohutné postavě…, takhle nelíčí rohovnické utkání komentátor Eurosportu, ale helénský básník, který i pro nás v báji z 3. století zachycuje střetnutí jednoho poloboha s králem. Třebaže to v naší každodennosti vždy není evidentní, antický zápas prostě žije dál. A kolikrát kvůli němu není ani potřeba v televizi přepínat na sport. Kdyby například do výstavní síně Mánes vyklusali dnes z temného přízemí svalnatí římští gladiátoři, Praha 21. století by je ani příliš nezaskočila. Na kresbách, obrazech a sochách Jiřího Sozanského (1946), Vojtěcha Adamce st. (1933), Ivana Komárka (1956) nebo Charbela Ackermanna (1956) by je totiž vítali samí staří známí: zápasníci odění do přilbic a kovových holení, torza bojovníků a oválné amfiteátry. Výstava Koloseum – Vítězové a poražení má jasné zadání.
„Zápas o uznání a místo ve společnosti, boj o vlastní integritu a přízeň publika, schopnost unést prohry a umět se z nich vzpamatovat,“ upozorňuje autor projektu Jiří Sozanský na jednotící prvky umění a sportu. A že o překonávání bolesti a vlastních slabostí tihle výtvarníci něco vědí, neplyne pouze z jejich boxerské praxe. „My si ruce bandážujem a změkčujem úder, ale v helénském období, z něhož pochází plastika, kterou jsem se pro tuhle malbu inspiroval, si bojovníci omotávali ruce i okovanou kůží, jak to tady mám ostatně nakolážované,“ vysvětluje Ivan Komárek. Ideově se tu naplňuje odkaz antiky, ale zároveň je ve vzduchu neodbytně cítit zápas, ať už obcházíte Adamcova meditujícího bronzového bojovníka, hledáte místo k sezení ve zlatavých sektorech Ackermannovy starověké arény nebo si v duchu poměřujete mužství s Komárkovým kopiníkem. Kolem instalací prostě nejde projít jen tak. Diváka steroidové současnosti nakopnou těžkotonážní Sozanského figury bosým chodidlem a jako bytosti z masa a krve křičí na něj svá poselství napříč staletími.
Snad i proto tu kvarteto spřízněných výtvarníků zpřítomňuje antické tělo, které si půjčovala už italská renesance. Jelikož ale nejsme v muzeu, klasická figura vozataje tu s kvadrigou kočíruje na Komárkově střešní lepence IPA, jako by po ní jezdila už od Platóna. I vidění antiky je tu moderní a současné – vždyť římské Koloseum je na Sozanského obrazech „přirozmázlé“ jak Diskobolos v displeji loňského modelu mobilu. Antické tělo prostě dýchá aktuálně a do kulturní arény ho nevracejí zahledění snivci, ale lidé s konceptem.
Titul výstavy odkazuje na rčení o slávě jedněch a cti druhých, a po chvíli si začnete lámat hlavu s tím, kdo jsou ti vítězové a kdo poražení – sám Sozanský v levé části expozice odpověď komplikuje dvojím pojmenováním jednoho pootočeného svalovce. I ten, kdo je z televizních přenosů zvyklý na bodované výsledky, po odchodu z Vítězů a poražených ocení pokračování antického zápasu a líčení výše zmíněné starověké nakládačky se mu ještě více zpřítomní: „Když Polydeukés viděl, že Amykos je zcela bezmocný, namířil svou pěst a udeřil jej do obočí nad nosem tak mocně, že mu obnažil čelo na kost.“ Kostí v Mánesu zas tolik neuvidíte, ale jestli se chystáte na zkoušku z anatomie, „-cepsy“ se tu dají počítat na stovky.
***
A že o překonávání bolesti a vlastních slabostí tihle výtvarníci něco vědí, neplyne jen z jejich boxerské praxe
