Tenisová exhibice a staří tenisoví vlci, kteří nám ji předvedou. Je to vlastně takový aperitivek s předkrmem před Davis Cupem v Barceloně. Nic hektického, jenom parádní pobavení bez hárajících vášní. V některých sportech jsou exhibice prima. Třeba v krasobruslení, tam každý skáče skokové vazby jako jelen, téměř nikdo nepadá a mají pěkné kostýmy. To se mně, starému kašparovi, líbí. Vzpomínám, jak kdysi, kdy muži jezdili oblečeni v černobílé kombinaci, se jistý Francouz odvážil obléknout fialový oblek a sportovní reportér Karel Mikyska, který nerozuměl žádnému sportu, proto komentoval krasobruslení (měl totiž napsáno, co kdo skáče, a hlavně popisoval, jaké mají ženy flitry), z toho dostal málem psotník Funkcionář, který s ním byl u mikrofonu, opravdu zle prohlásil: Doufám, že si to s ním jury vyřídí. Nevyřídila.
Baví mě kulečníková (snooker) exhibice, kdy hráči předvádějí tak zvané „trick shots“, tedy vlastně pro mě nepochopitelné kombinace karambolů, a ještě to doprovázejí co nejvtipnějším komentářem. Kde si ale nedovedu moc představit exhibice , je atletika. I když i tam, jak by mě mnozí jistě přesvědčili, se dá něco vymyslet. Nerozumím ovšem některým starým atletům, kteří se, hlavně v zimě, účastní veřejných závodů a každý rok si nechají změřit, o co se zhoršili a o kolik jsou blíže smrti. To mi trochu připadá jako masochismus. Obvykle startují tak tři. Ono by jich bylo víc, ale ostatní nemohou závodit, protože mají stejná zranění jako vrcholoví atleti. Natržené svaly a podobně. I když zase – jsou ve svém živlu a přijdou si „mezi své“ alespoň povídat o bolístkách.
Doufám, že nám staří vlci předvedou pěkné tenisové kousky.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
