Orevolucích roku 1989 toho ještě uslyšíme dost, už kvůli tomu, že Topolánkova ODS pomalu nemá v kampani o čem jiném mluvit. Ti ovšem budou připomínat jen sametovou revoluci, KSČM a Paroubka. Měli bychom vnímat i širší kontext.
Celé dekádě demokratizace neotevřel stavidla jen Gorbačov. Začala na Filipínách v roce 1986. Tam se tehdy režim Ferdinanda Marcose dostal do známého zranitelného stadia: ta míra represe, na jakou si troufl, už nedokázala obyvatelstvo zastrašit, ale naopak ho popudila. A když po ukradených volbách vypukly statisícové demonstrace, Ronald Reagan opustil studenoválečnou zásadu „je to možná parchant, ale náš parchant“ a pustil Marcose k vodě. Corazon Aquinová, jež se ocitla v centru protestů, byla první v řadě nepravděpodobných vůdců demokratických revolucí následujících let.
Její smrt tuto sobotu jako by podtrhovala, že dekáda demokracie je opravdu pryč. V Rusku je u moci Putinův revanšistický režim a na Reaganově místě sedí Barack Obama, který je ekonomicky závislý na komunistické Číně a projevuje pozoruhodnou slabost pro diktatury: mezi zeměmi, s nimiž usiluje o lepší vztahy, se nápadně vyjímá Írán, Kuba, Venezuela, Sýrie a Barma. Takže připomínání výročí návratu k demokracii je trochu rozpačité, kam se podíváme.
