V nejnovějším čísle literárního měsíčníku Host jeho šéfredaktor Miroslav Balaštík publikoval pozoruhodný článek o literárních cenách Magnesia Litera, o tom, jak tato ocenění jakožto popularizátor české literatury selhávají. A nevycházejí lichotivě ani ze srovnání s polskou Niké.
Laureátkou Niké se v roce 2008 stala Olga Tokarczuková. Polská autorka je českým čtenářům již dobře známa, vyšlo jí zde pět knih. Nedávno přibyla další – román Běguni, díky němuž právě Olga Tokarczuková získala Niké.
Tento román je především o cestování, o putování. A obsahuje to, co dobře známe, ovšem formulované velmi poeticky a pregnantně: „Byt nerozumí tomu, co se stalo. Byt si myslí, že majitel zemřel. Od okamžiku, kdy se zabouchly dveře a klíč zarachotil v zámku, sem všechny zvuky pronikají pouze tlumeně, zbavené stínů a hran, jako nevýrazné skvrny. Neužívaný prostor znehybní, není rušen žádným průvanem, pohybem záclon, a v této strnulosti se začínají nejistě krystalizovat první tvary, takové které na okamžik visí v předsíni mezi podlahou a stropem.“
Důležitou poznámku přináší také tato pasáž: „Jeden starý známý mi řekl, že nerad cestuje sám. Jde o to, že když uvidí něco neobvyklého, nového, pěkného, potřebuje se o to s někým podělit do té míry, že se cítí nešťastný, když nemá s kým. Podle mě se na poutníka nehodí.“
Nechybí ani zmínka o knihách: „Žádné knížky nestárnou tak rychle jako průvodce, což je beze zbytku dobrodiní pro průvodcovský průmysl.“ A samostatná kapitola je pak věnována internetové encyklopedii Wikipedie: „Myslím, že je nejpoctivějším dílem člověka. Dokazuje, že celá věda o světě pochází z jeho hlavy, jako Athéna z hlavy božské. Lidé ukládají do Wikipedie všechno, co sami vědí. Jestliže se dílo podaří, bude encyklopedie, která vzniká, největším zázrakem světa.“
Vzpomněl jsem si na Bouvarda a Pécucheta: „Ve Slovníku lékařských věd si zvláště všimli nezvyklých případů slehnutí, dlouhověkosti, otylosti a zácpy. Škoda, že neznali toho proslulého Kanaďana z Beaumontu, jedlíky Tarara a Bijoua, vodnatelnou ženu z departementu Eure, Piemonťana, který chodil na stranu jednou za tři neděle...“
V románu Běguni je taktéž řeč o další „encyklopedii“ – menstruačních vložkách, na jejichž obalu je vždy poučení. Například „Průměrné lidské tělo obsahuje tolik síry, že by to zabilo psa“ či „Arachibutyrofobie je strach z přilepení arašídového másla na patro“.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
