* LN Působíte jako historik, ale ze seznamu vašich škol vyplývá, že jste se původně rozhodl pro novinařinu. Proč?
Já původně chtěl být historik, ale po zvážení všech pro a proti a se svými výsledky na gymnáziu v některých vědních oborech, jak bych ty předměty nazval, jsem se na historii nepřihlásil. Přihlásil jsem se na fakultu žurnalistiky s tím, že psaní je mým představám o tom, co bych chtěl dělat, nejbližší. Taky jsem od začátku psal o historii, ročníkové práce jsem tam dělal o druhém odboji, nekomunistickém pochopitelně. Po roce 90 jsem nastoupil na historii a politologii, nicméně už jsem se angažoval ve Studentských listech a v řadě dalších záležitostí, takže jsem to nedokončil. Do konce jsem dotáhl sociální vědy, v nichž se po revoluci transformovala fakulta žurnalistiky.
* LN I když říkáte, že žurnalistika nebyla přímo váš cíl, byl jste v ní aktivní a zlobil jste.
My jsme měli volné pole ve studentských časopisech. Vydávali jsme časopis PROTO. Byli jsme mladí a chtěli jsme věci měnit, nepřítel byl jasný. Snažili jsme se zlobit, protože nám to přišlo logické, mně bylo v roce 89 dvacet let. Náš ročník byl z padesáti procent naplněn lidmi, kteří byli nějak aktivní. Hodně jsme politizovali, byli jsme ovlivněni samizdaty, podepisovaly se petice. A byla tam taková hranice. Já věděl, že o politice psát nechci, a nechtěl jsem být ani sporťák, mí nejbližší kolegové se hrnuli do sportu a maximálně psali nějaké glosy. Já jsem ten únik neměl, jenom jsem věděl, že v žádném případě nemůžu podlehnout komunistické straně. Ale byli tam i takoví lidé, kteří řekli, já to chci dělat za každou cenu, a vlezli do strany.
* LN Byl jste předvolaný před školní komisi, protože jste napsal článek, kde jste doporučoval zřídit školní hospodu, kam by se chodilo místo školy, a u komise jste musel prohlásit, že nesaháte Juliu Fučíkovi ani po kotníky. Bylo to tak?
Já jsem napsal „pajzl U Julka“. Měli jsme v 89. nějakou marxistickou historii nebo takovej nějakej šílenej blábol, a tak jsme všichni končili v hospodě. Já na to takhle zareagoval a komise mě pak dvě hodiny dusila. Nakonec vystoupila jedna soudružka a řekla mi, že má půl roku psychologie a že na mě pozná, že se tvářím arogantně, a že nevím, jak vážně to oni myslí. Pak mě vyzvali, abych přiznal, že nesahám po kotníky Fučíkovi. Byl rok 89 a všechno bylo v pohybu. Takže jsem sice dostal důtku, že urážím modlu, na druhé straně mě však šéf téže komise vyzval, abych udělal alternativní návrh přednášek. Úplně absurdní situace.
* LN Byl jste i u výslechu StB. Z jakého důvodu?
Začali pacifikovat fakultu a zasedli si na jednoho mého kamaráda, s kterým měli schůzky ve Slávii, a z něj chtěli přesednout na dalšího, a tak naběhli na mě. Telefonát ve čtvrt na osm ráno, to si člověk domyslel, kdo asi bude na druhé straně. Probudil jsem se a volal major Šrámek, ve skutečnosti Košař, který se rád představoval, že je z ministerstva školství a tak trochu i z vnitra. A že by mě rádi pozvali na pohovor. Já jim řekl, že bez předvolánky nejdu. Když jsem odcházel do školy, tak přiběhli estébáci a dali matce předvolánku. Ta z toho měla málem infarkt. Snažili se, abych prozradil pseudonymy z časopisu.
* LN Prý jste si načetl Havlovy rady, jak se chovat u výslechu.
Byla taková brožurka, jak se chovat u výslechu, kde se psalo „od začátku nic neříkejte“, a tak. Faktem ale je, že člověk má pocit, že jim to musí všechno vysvětlit, protože nedělá nic nezákonného. Ten první náraz na moc, to byla dobrá škola -člověk si opravdu uvědomil, že se s nimi nemá co bavit.
* LN Které obraty jsou typické pro spisy StB?
Vytěžování, rozpracování, typ, verbování. Ustanovka, ustanovit někoho. Co strašlivě nemám rád u svých kolegů, a i já se to snažím minimalizovat, jsou zkratky. Už ta zkratka StB a podobně. Když někdo píše text a předloží ho k posudku, tak se zkratkami prohrává na body. Podléhání tomuto ptydepe existuje a převést ho do normálního jazyka je poměrně obtížné. Proto někdy raději cituji, protože v tom je cítit i ta síla moci.
* LN Po revoluci jste ještě rok dva psal články, ale postupně jste se začal věnovat studiu totalit.
Takhle, my jsme dali dohromady Studentské listy. Důsledně jsme dva roky drželi vlajku studentstva a byli jsme nezávislí. Přes protesty kamarádů jsem do Studentských listů tlačil hodně historii. Psaly nám tam i různé autority. Myslím si, že jsme odvedli dost práce. Dali jsme velký prostor politickým vězňům a exilu, což bylo taky nebývalé. V té době jsem se snažil studovat historii a politologii, ale po roce a půl jsem narazil na časové možnosti a soustředil jsem se na to, abych dodělal jednu školu, tedy sociální vědy, které mi přišly daleko přijatelnější než žurnalistika samotná. Už tam byla víceoborovost. A cítil jsem se tam dobře.
* LN Jsou vám přijatelnější lidé, kteří stáli na správné straně a nakonec podlehli, nebo ti, co dokázali udělat něco správně ke konci?
Já si myslím, že je ještě skupina lidí, kteří byli konzistentní. Nebyli schopni nebo ochotni překročit své limity. Nepodrobili se a dopadli špatně, nebo museli emigrovat a v cizině zemřeli žalem. Dvacáté století bylo velmi složité, nástrah bylo velké množství. A nejde říct, koho máte nejraději. Spíš je to třeba ukázat na konkrétní historické osobnosti a na jejím vývoji. Ukázat pro a proti. Ta škála je širší, než jste řekl. To nás ještě čeká, to všechno budeme muset ještě rozplést. Jsme na začátku. Nemáme ani základy. Natož takové nuance.
* LN Já se na to ptal, protože vy se už od začátku devadesátých let pohybujete v tomto oboru. Jak bylo pro vás těžké, nebo naopak lehké si nedělal názor na takové lidi?
Ta konfrontace s tím, když se člověk dostal do archivu, konfrontace s tím, co je stále ukryto ve fondech, to bylo něco úplně nového. Co se člověk dřív dočetl v literatuře, to byly jen náhodné útržky. To všechno, co tam je o povaze totalitního režimu. Bylo nutné podstoupit i určitý boj, aby se do těchto materiálů člověk dostal. I když jsem pracoval na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, tak to neznamenalo, že by s námi všichni spolupracovali. Byla to jejich úřední povinnost, ale až nyní se ukazuje, co všechno nám nedali, my jsme nevěděli a nebyli důslední. Přišli jsme do archivu a oni nám řekli, tak co chcete? Číslo jednací nám řekněte. Vháněli vás do byrokratických kliček, abyste se tam nedostal.
* LN Napadá mě k tomu, že dnešní generace je zvyklá odsuzovat. Člověka, který se zapletl s režimem, zavrhuje. Z vašeho pohledu je to dobře, nebo špatně?
Já to určitě chápu. Je to otázka určitého zrání a snaha o reflexi toho, co ten režim od roku 1948 do roku 1989 udělal. Nicméně je tady ještě jedna skupina, která takto zásadně přistupuje k minulosti, a tou jsou političtí vězni. Ti v sobě měli dlouhou dobu nedůvěru vůči státu. Je to o veřejné diskusi a je to, sakra, veřejné téma! Zadání našeho ústavu je rozklíčovat, kdo podporoval režim a kdo mu kladl odpor nebo byl perzekvován. Já jsem někde mezi a nechci nikoho omlouvat. Podstatné je odhalovat ten mechanismus. Režim se vlastně chtěl udržet, on byl vratký od začátku do konce a mohl se udržet jen za pomoci specifických nástrojů, jakými byla tajná policie, silná stranická armáda atd.
* LN Heslem ústavu je: kdo nezná svoji minulost, ten je nucen si ji zopakovat.
Ona je to parafráze. To není nic, co bychom vymysleli, na tohle téma se vyjadřují historici a filozofové. Na to jste se ale neptal, ne?
* LN Ne. Teď nedávno bylo výročí 68. a ukazuje se, že málokdo si uvědomuje, co se stalo. Vidíte ze své funkce nějaké možnosti, jak to napravit?
My jsme tady od toho, abychom tohle napravovali. I když tím vstupujeme do kompetence jiných úřadů. Podívejte se, jaké máme k dispozici učebnice.
Zákulisí Pavla Žáčka
* LN Z vlastní zkušenosti vím, že nám dějepis na základní škole končil druhou světovou válkou.
Tak to je přesně ono. My jsme tady od toho, abychom to připomínali a prostřednictvím medií dostali k cílové skupině, tedy mladým lidem. Protože jsme s tím stále konfrontováni a ono se nás to velmi dotýká - z právního pohledu, z pohledu zahraničních vztahů.
* LN Vnímáte síly, které se vám snaží nějak bránit?
Jsme kapitola státního rozpočtu, jsme instituce s velmi silným zázemím v zákoně, tak nevím, jak by nám mohl někdo bránit. Na druhou stranu jsem někdy jak nevěřící Tomáš, když vidím komentáře v médiích, které vycházejí z nepochopení toho, co by měl ústav dělat, a podsouvají mu něco, co tady není, to znamená nějakou účelovost témat a směřování na nějaké aktuální politické cíle. My ale vstupujeme do témat, která nebyla prezentována až dosud dostatečně, která se omílala mediálně, ale ne třeba věcně.
* LN Proč vlastně trvalo tak dlouho, než vznikl Ústav pro studia totalitních režimů?
Paradoxně proto, že Československo začalo řešit tyto věci jako první. Nebylo možné se opřít o nějakou zkušenost, snad kromě východoněmecké. Politicky byla po velkém boji průchodná kompromisní varianta - lustrační zákon, který je postaven na evidenčním základě, bez zkoumání obsahu. Na rozdíl od Německa se zároveň neotevřely archivy, neboť se jejich určitá část nadále aktivně užívala. Klasickou českou cestou se pokračovalo pomalu dále, od jednoho zákona k druhému, od jedné instituce k druhé. Teprve když se podobné instituce objevily v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, pobaltských státech a na Slovensku, tak jsme se vrátili k velkorysejšímu řešení.
* LN Jeden z výstupů úřadu je čtvrtletník Paměť a dějiny. Vaši kritici upozorňují na to, že zatím vyšel jenom jednou.
Tak vyšel již potřetí, ale je pravda, že já jsem si před více než rokem představoval, že bude od začátku publikován čtvrtletně. Protože to v původním obsazení nešlo, změnili jsme systém práce i osazenstvo. Dnes si to děláme za své, bez pomoci ministerstva vnitra, máme úplně jiné podmínky. Teď už se nemáme na koho vymlouvat. Na začátku září se odevzdává do tisku další číslo. Stihneme to. Za půl roku nebudete vědět, že tady byla pár měsíců díra. Takováto kritika prostě odpadne. Pozitivním jevem je publikační i badatelský přetlak, který cítím mezi kolegy.
***
Vzdělání:
1992 - ukončení řádného studia
fakulty sociálních věd Univerzity
Karlovy Praha
2001 - ukončení postgraduálního
studia oboru masová komunikace
a žurnalistika FSV UK Praha
Praxe:
1. lednu 2008 byl jmenován
ředitelem ÚSTR
Jak odpočívá?
No, já odpočívám jenom s dětmi.
Jsem schopen se odreagovat od
vypětí, když děti usnou, a pak
dávám dohromady nějakou studii
nebo třeba i knížku.
Co rád popíjí?
Nejsem vybíravý typ. Všechno, co
mi chutná.
Co čte?
Dneska by bylo lepší se mě zeptat,
co nerad čtu - věci úřední povahy.
Systematicky ale nemám čas číst
beletrii.
