Česká osobnost roku 2007 nic nebořila. Naopak stavěla. Tedy chtěla stavět. Projekt Národní knihovny jako by na Letnou přistál ze Star Treku. Snad každý Čech ho zná a zapamatuje si ho, i kdyby ta amébovitá bytost, v jejíchž útrobách se má ukrýt paměť našeho národa, nakonec v Praze nikdy nestála. Ještě než byl položen první stavební kámen (a bůhví, zda někdy bude), rozdělilo dílo Jana Kaplického společnost na dvě poloviny. Tak co, líbí se ti chobotnice? Ta otázka o vás může prozradit mnohé. Máte pocit, že umíte ocenit postmoderní hravost a světovost česko-londýnského tvůrce, jenž se svým překvapivým návrhem vysmál pražské průměrnosti, která se zmůže leda na oprašování Karlova mostu a nudné kostky administrativních budov? Pak jste zvolali: „Je to super!“
„Je to příšernost!“ děl naopak konzervativní tábor, do kterého jak známo patří i pan prezident, jenž v rozhovoru na dalších stránkách Pátku ostatně brojí proti postmoderně a přiznává, že neumí zapnout ani DVD. Pro tyto tradicionalisty je Kaplického knihovna obludná marnivost, slizký triumf nafouklého ega nad estetickou harmonií. Byl jsem svědkem debaty dvou přátel, kteří si obvykle ve všem notují, ale když přišlo na chobotnici, zjistili, že stojí na opačných koncích vkusu. Samozřejmě se pohádali do krve.
Jan Kaplický se nepřátel svého odvážného dítka nezalekl a celý rok bojuje o právo na jeho život. Myslím, že když je mu nejhůř, vzpomene si na to, že v roce 1889 mnozí Pařížané spílali jednomu nebožákovi: „Jak jen jsi zhyzdil tvář našeho města, Eiffele!“
O autorovi| Jan Müller, vedoucí redaktor Pátku
