Je to krutý paradox: stavba, která zpětně proslavila dávno zapomenutého českého architekta, je vlastně obří troskou. Tím architektem byl náchodský rodák Jan Letzel (1880–1925), tou stavbou objekt Průmyslového paláce v japonské Hirošimě, respektive to, co z něj zbylo po dopadu atomové bomby dne 6. srpna 1945.
Japonci nejsou příliš sentimentální, alespoň co se týče respektu k moderní architektuře. Bez milosti bourají stavby slavných architektů, i když jde o jména jako Frank Lloyd Wright, Antonin Raymond (další český rodák a čelný reprezentant moderní japonské architektury 20. až 60. let) nebo právě Letzel, z jehož asi čtyř desítek japonských realizací zbyly jen fragmenty. Jeho hirošimskou stavbu však obdivují a o autora se intenzivně zajímají. Jen od počátku 90. let vzniklo, zejména zásluhou dvou žen – Japonky Shimako Muraiové a české režisérky Olgy Struskové –, divadelní pásmo, kniha, několik dokumentů a hraný televizní film, natočený v koprodukci společnosti NHK s Českou televizí. Hlavní roli vytvořil Viktor Preiss, který jako by Letzelovi z oka vypadl.
Kotěrův žák, Gočárův spolužák Jan Letzel se narodil před 130 lety, 9. dubna 1880, a patřil k prvním studentům zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Jeho spolužáky byli Otakar Novotný (viz O úchvatné kompozici Mánesu, Orientace LN 16. ledna 2010) či Josef Gočár (viz Velký grand Josef Gočár, Orientace LN 2. ledna 2010). Kdysi jsem objevil, že se podílel na dekoraci známého pražského secesního hotelu Arcivévoda Štěpán (dnes Evropa) na Václavském náměstí. Hlavním architektem stavby byl Bedřich Bendelmayer, mladíci Letzel a Bohumil Hübschmann ale navrhli krásné dekorativní prvky kavárny včetně vstupní brány.
K první samostatné zakázce se Letzel dostal v letech 1904–05, kdy byl dle jeho projektu postaven dřevěný restaurační pavilon v lázních Mšené u Mělníka. Půvabná stavba nese řadu motivů převzatých zejména z japonských tradičních staveb. Pro secesi byly tyto inspirace typické a jejich autor jistě tehdy netušil, že Orient se mu brzy stane osudem. Pro Mšené projektuje zřejmě ještě jeden lázeňský dům a pak odchází do zahraničí: nejdříve do Itálie, pak do Egypta, kde pracuje u Fabrizia Paši – dvorního architekta egyptského vicekrále.
V roce 1907 se usazuje v Japonsku, kde je zprvu zaměstnán v německém atelieru de Lalande, později spojí své síly s dalším Čechem, Janem Karlem Horou. Nastává velmi úspěšné období, kdy projektují stavby všeho druhu – vily, rezidence, univerzitní kampusy, monumentální budovy (z nich se ovšem do dnešních dnů zachovaly jen fragmenty – brána Hřbitova cizineckých legií v Jokohamě a brána školy Seishin Gakuin v Tokiu). Staví je často z železobetonu a ony pak odolávají častým zemětřesením, což autorům přináší velkou prestiž.
Letzel je v Japonsku šťasten, jak o tom svědčí jeho nadšené dopisy Kotěrovi, které jsem kdysi objevil v archivu Národního technického muzea a publikoval v časopise Umění a řemesla (č. 4/1987). Fascinuje ho staletá kultura i způsob života – skvěle se naučí kaligrafii a chodí oblečený v kimonu. Naopak občasné návštěvy domova ho spíše stresují: „... ale když jsem domů dojel a viděl ten divoký shon našich architektů urvat pro sebe ten žvanec (...). Těšil jsem se na návrat, tak se mi zdálo, že člověk je daleko od nových věcí, které se u nás za ten rok udělaly, že ostatní budou dál a já že zůstanu pozadu. Nic, nezůstal jsem pozadu, naopak, stokrát a tisíckrát lepší věci viděl jsem v cizině. Není proto potřebí vracet se domů. Kdyby jenom člověk dovedl se z toho učit, co jinde viděl! A když mi pak můj ‚přítel‘ v Praze vyrvat chtěl žvaneček, který jsem již v ruce držel, tu si nedovedete představit, s jakou radostí balil jsem svoje švestičky na cestu do Žaponska.“ Atomový dóm Po Tokiu nebo Jokohamě se mladý architekt prohání v automobilu Laurin & Klement. Adoptuje malé děvčátko Hanako a zaplatí mu stipendium na taneční akademii v USA. Cestuje do Číny i Ameriky a krátce před první světovou válkou projektuje monumentální budovu do Hirošimy. Je ukončena obří kupolí a dnes se japonští badatelé i turisté v Praze nikdy nezapomenou zeptat, zda není Letzelovým dílem i podobná dominanta Prahy: budova ministerstva průmyslu na vltavském nábřeží (to je však dílo Josefa Fanty až z konce 20. let).
Po vzniku Československé republiky se Letzel snažil zprostředkovat obchodní kontakty mezi našimi a japonskými firmami, stal se (neplaceným) obchodním atašé. V roce 1923 zažil jedno z největších zemětřesení, během něhož zahynuly desítky tisíc lidí. Otřesen se vrátil do vlasti a krátce nato se u něj začala projevovat duševní nemoc. Poslední měsíce života strávil v léčebně choromyslných v kateřinském areálu na pražském Novém Městě, kde ho údajně navštěvovala jen jeho malá neteř. Když se točil výše zmíněný životopisný film, dostal jsem se i do pokoje, v němž před téměř 85 lety o vánočních svátcích skonal. Smutné místo!
Nebýt jedné jediné stavby, na Jana Letzela by se v Japonsku a asi i u nás dávno zapomnělo. Ale „A – Dome“ je dnes památkou atomové tragédie a také monumentem UNESCO. V rodném Náchodě se letos koná vzhledem k dvojímu výročí dokonce Letzelův rok, v jehož rámci lze navštívit různé akce spojené s jeho jménem.
***
Nic, nezůstal jsem pozadu, naopak, stokrát a tisíckrát lepší věci viděl jsem v cizině. Není proto potřebí vracet se domů. Kdyby jenom člověk dovedl se z toho učit, co jinde viděl!
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
