Období první republiky trvalo přibližně dvacet let: 1918 až 1938. Éra posttotalitního Československa a Česka se dvěma desítkám let blíží. Je tedy možno pokusit se o malou bilanci: co se během těchto dvou časových intervalů demokratického rozvoje odehrálo v oblasti architektury, urbanismu, památkové péče, čím se obě éry liší, a co je naopak spojuje?
Invence a odvaha první republiky Evropa, zdecimovaná první světovou válkou, probudila v architektech pocit, že teď musí nastat zásadní změna. Předchozí éra byla spojována s „měšťáckou“ secesí a anachronickým historismem a kubistický experiment Pavla Janáka se neprosadil. Byl tu však Jan Kotěra se svou asketickou modernou a mladí projektanti měli na co navazovat.
Současně se objevily nové lákavé perspektivy: Le Corbusierův purismus a poté funkcionalismus, konstruktivismus německého Bauhausu a sovětského Ruska. Než však mohla nastupující generace kolem Karla Teigeho a jeho Devětsilu takovou moderní architekturu prosadit, u publika načas zvítězila nacionalistická verze stylu art deco, který tehdy – na prahu 20. let – zahajoval vítězné tažení světem.
Mladí byli samozřejmě zděšení a považovali to vlastně za zradu Kotěrova odkazu. Postupně se však se svým konstruktivismem a funkcionalismem prosadili a na přelomu 20. a 30. let bylo Československo jednou z několika málo zemí, kde avantgarda téměř opanovala scénu, i když tu paralelně běžel i moderní klasicismus v podání starší generace, v čele se Slovincem Jože Plečnikem a dalšími žáky profesora Wagnera z vídeňské Akademie Roithem, Hübschmannem a Engelem. Na rozdíl od SSSR a Německa pak avantgarda mohla v klidu pokračovat až do začátku 2. světové války.
Jedna věc však byla u nás příznačná: nechuť pozvat konkurenci ze zahraničí. Soutěží se účastnili až na nečetné výjimky jen domácí architekti. Když si brněnská rodina Tugendhatova pozvala na projekt své rezidence z Německa Ludwiga Miese, česká scéna jeho úžasnou stavbu zcela ignorovala. Dlužno přiznat, že nelehkou pozici měli i „domácí“ Němci a Židé, kteří se těžko prosazovali a tvořili uzavřenou skupinu většinou bez přístupu k velkým zakázkám.
Co se týče urbanismu a územního plánování, může nám být v mnohém první republika vzorem. Města byla projektována precizně, byla přesně stanovena hladina zástavby v dané lokalitě i poměr zastavěné a nezastavěné plochy. Urbanismus byl pestrý, vedle typického blokového zastavění se projektovaly působivé zahradní čtvrti a péče byla věnována tradičně sociální výstavbě, jež byla z dnešního pohledu neobyčejně velkorysá.
Některé obytné soubory – tzv. výstavní kolonie, jako Nový dům v Brně nebo Baba v Praze, inspirované akcí německého Werkbundu ve Stuttgartu 1927, patří dodnes k špičkovým ukázkám evropského moderního bydlení střední třídy (tedy nikoli boháčů!). Kapitola sama pro sebe pak byl Baťův Zlín – úspěšný pokus vybudovat na zelené louce moderní průmyslové město s individuálním bydlením v malých domcích dle amerického vzoru.
Tak bouřlivý rozvoj stavebnictví by ovšem nebyl možný bez velkorysosti památkářů, která by byla dnes nemyslitelná. Za první republiky běžně mizely i významné stavby, ale byly často nahrazovány opět mimořádně kvalitními díly. Jeden příklad za všechny – cenný barokní dům na Václavském náměstí v Praze nahradil Janákův a Podzemného funkcionalistický hotel Juliš. Pavel Janák přitom nebyl žádný barbar – proslul rekonstrukcí Černínského paláce a po Plečnikovi se stal hradním architektem. Projektanti se rovněž nebáli invenčně pracovat s památkami – vzorným příkladem jsou Plečnikovy nadčasové intervence na Pražském hradě.
Dnes: chybí větší odvaha i tolerance Jak je z předchozích řádek zřejmé, řadu problémů, kterými se zabývala první republika, se snažíme řešit i my. Chybí však opět větší otevřenost domácí architektonické scény (to znamená především více mezinárodních soutěží) a to pak vede k podobnému nepochopení, jaké jsme naposledy zažili s Kaplického projektem nové budovy Národní knihovny. Je zajímavé, že autor je našimi architekty vnímán více jako cizinec než krajan. Aby byl více integrován, musel by se přestěhovat do své bývalé vlasti, otevřít si tu ateliér… Přesto jsou tu četné rozdíly: první republika měla daleko preciznější proces územního plánování. Měla rovněž velkorysou sociální architekturu a k dokonalosti přivedla typologické druhy, jako je činžovní dům nebo rodinná vila s malou zahradou. V tom je nám stále vzorem a i dnešní nejlepší kreace většinou takové kvality nedosahují. Architektonické styly a trendy byly pro neodborníka mnohem přehlednější, než je tomu dnes. Projektanti byli také jinak organizováni – významnou roli hrály různé spolky, skupiny.
Dnes působí scéna z pohledu laika poněkud zmateně (jen těch stylů: postmoderna, dekonstruktivismus, high-tech, nová věcnost…), projektanti jsou atomizováni a často nedokáží oslovit veřejnost – především střední vrstvu, která je ovšem všude na světě nejvděčnějším zadavatelem zajímavých zakázek.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik architektury
