V určitém období života tíhne člověk k dojmu, že dřív bývalo všechno lepší. Tráva byla zelenější, nebe modřejší, sníh bělejší a voda průzračnější. V našem stále znečištěnějším světě nemusí jít o ryze subjektivní pocit navozený čirou nostalgií. Tým amerických vědců vedený meteorologem Timem Garrettem z University of Utah však ve studii publikované v Bulletin of the American Meteorological Society došel k závěru, že sníh býval dřív mnohem špinavější než dnes. Týká se to dokonce i sněhu a ledu na dalekém neobydleném severu. V dobách, kdy legendární polárníci Fridtjof Nansen, Adolf Erik Nordenskjöld nebo Robert Peary vymazávali bílá místa z map Arktidy, byl tamější sníh a led špinavý a ve vzduchu se vznášelo těžké kouřmo aerosolů.
„Na vnitrozemském ledovci se nachází jemný prach šedé barvy, který mění po namočení barvu na hnědou až černou. Síla jeho vrstvy se pohybuje od 0,1 do 1 milimetru,“ píše švédský geolog Nodenskjöld ve zprávě z průzkumné výpravy do Grónska v roce 1870.
Nordenskjöld zjistil, že prach je přitahován magnetem, a z toho usoudil, že obsahuje železo. Při chemických testech vykazoval prach přítomnost kobaltu a niklu. To přivedlo Nordenskjölda k domněnce, že prach pochází z kosmu a jeho zdrojem jsou s největší pravděpodobností meteority. V tom se však slavný badatel mýlil. Prach byl ryze pozemského původu a do Arktidy jej zanesly větry od železáren a sléváren, jež vyrůstaly během průmyslové revoluce jako houby po dešti.
V padesátých letech minulého století poukazoval na silné znečištění Arktidy americký meteorolog John Murray Mitchell. Jako zaměstnanec amerického vojenského letectva na Aljašce podnikl celou řadu průzkumných letů nad Severním ledovým oceánem a především v jarních měsících tu i ve velkých výškách pozoroval značné množství aerosolů. Někdy bylo znečištění vzduchu tak silné, že Mitchellovi připomínalo smog nad Los Angeles. V sedmdesátých letech prokázali američtí vědci Kenneth Rahn a Randolf Borys z University of Rhode Island, že Mitchellem pozorované kouřmo obsahuje částice těžkých kovů včetně vanadu, což napovídá, že jde o znečištění vzniklé spalováním ropných produktů.
„Arktické kouřmo je výsledkem masivního transportu znečištěného vzduchu z mnoha zdrojů ve středních zeměpisných šířkách do severních polárních oblastí. Děje se tak v měřítku, jaké si nedokáže představit ani ten největší pesimista,“ napsali v jedné ze svých studií Rahn a Borys.
Zapravdu jim dávají analýzy ledu nahromaděného v grónských ledovcích. Vrstvy pocházející z dob po roce 1800 obsahují stále více sazí a síry. Výskyt sazí pocházejících ze spáleného uhlí kulminuje v ledu vzniklém mezi roky 1906 a 1910. Síra pocházející z ropy dosahuje maxima v grónském ledu ze 70. let minulého století.
V polovině 20. století přešlo lidstvo na mnohem účinnější technologie spalování fosilních paliv. Tok aerosolů do polárních oblastí výrazně zeslábl. Dnes jsou proto arktické sněhy a ledy paradoxně čistější než v předchozích dvou staletích.
„Když řeknu kolegům, že koncem 19. století byla Arktida těžce znečištěná, tak jim to přijde šílené,“ popisuje Garrett reakci odborníků. „Nikoho to ani nenapadne a všichni instinktivně věří, že dřív býval svět mnohem čistší."
Bělost arktického sněhu nemusí vydržet nadlouho. Stoupající průmyslovou výrobu v zemích třetího světa, např. v Indii nebo v Číně, provází znečištění životního prostředí srovnatelné se „špinavými poměry“ průmyslové revoluce. Podle Tima Garretta se můžeme brzy dočkat na arktických ledovcích podobného „kosmického prachu“, jaký tam pozoroval Nordenskjöld.
Garrett prokázal, že i dnešní mnohem mírnější znečištění arktického ledu a sněhu zesiluje efekty globálního oteplení. Špinavý sníh a led odrážejí méně slunečního záření a snáze tají. Dělo se něco podobného už v 19. století?
„Samozřejmě že účinky znečištění na klima v Arktidě mohly být před 130 roky větší než dnes, protože během průmyslové revoluce byly technologie podstatně špinavější než ty současné,“ říká Garrett. „Na druhé straně jsou však dnešní emise oxidu uhličitého podstatně vyšší a tento skleníkový plyn se po celé století hromadil v atmosféře. Oteplení vyvolané oxidem uhličitým je dnes proto podstatně vyšší, než bylo před sto lety.“
***
VŠECHNO JE JINAK Dnešní bělost arktického sněhu nemusí vydržet nadlouho. Stoupající průmyslovou výrobu v zemích třetího světa, provází znečištění životního prostředí srovnatelné se „špinavými poměry“ průmyslové revoluce. Špinavý sníh a led přitom odrážejí méně slunečního záření, snáze tají a dál zesilují efekty globálního oteplení.
O autorovi| Jaroslav Petr biolog
