PRAHA Ke konci roku 2004 požádali Jiřího Šedivého, který tehdy přednášel bezpečnost a strategické plánování v Marshallově centru v Německu, jestli by nenapsal článek pro alianční časopis NATO Review. Redakce po něm požadovala kritickou analýzu na téma transformace českých ozbrojených sil.
Jiří Šedivý, který se pár let poté stal ministrem obrany a dnes zastává post náměstka generálního tajemníka NATO, kývl. Napsal kritickou analýzu, která se měla objevit ve speciálním čísle časopisu na začátku roku 2005. Ale neobjevila se, protože byla až příliš kritická. Redakce ji dala alespoň na internet, ale i odtamtud ji po několika týdnech stáhla. „Tehdy jsem byl naštvaný, ale dnes to chápu,“ říká Šedivý. „Aliance se ze zásady vyhýbá jakékoli veřejné kritice svých členů.“
Tato dnes pozapomenutá historka je stále důležitá z jednoho důvodu: v článku Šedivý mimo jiné vypočítával (a údaje konzultoval s vojenskými ekonomy), kolik peněz se v letech 1993-2004 promrhalo na obranu. „V tomto období bylo v černé díře rozpočtu ministerstva obrany ztraceno až 30 procent z veškerých výdajů,“ popisuje jeden z bodů, který uváděl v článku.
Jde o mnohem vyšší číslo, než jaké uváděly ve čtvrtek ve svém tématu LN, které vybraly sedm modelových akvizic a modernizací za necelých 70 miliard korun. Tyto investice, jak se ukazuje, nacházejí těžko uplatnění, takže se dají považovat z valné části za zbytečné. LN odhadly, že by jen na těchto zakázkách mohlo jít o 50 miliard korun. Realita bude ale ještě horší. Hrubé odhady hovoří o násobcích této částky. Jiří Šedivý si nemyslí, že by byl na vině chaos v armádě. „Je to o politicích,“ zdůrazňuje s tím, že na vině jsou tři příčiny. Hlavně jde o absenci jasného politického zadání. „Politiky obrana nezajímala, vedení ministerstva se často střídala a ministři samotní až na výjimky neměli ponětí o otázkách obrany a bezpečnosti,“ tvrdí a uvádí jako příklad první Bezpečnostní strategii ČR. Ta byla přijata v únoru 1999, měsíc před vstupem do NATO. Příležitost spojit členství s transformací však tento dokument ignoroval.
Druhou příčinou je koncepční tápání a nejasné politické zadání. Vojáky tehdy nic nenutilo k zásadnějším reformám - přežívaly stereotypy o statické obraně teritoria a fikce, že si můžeme dovolit mít armádu složenou ze všech druhů vojsk. To vedlo mimo jiné k zadávání nesmyslných a naddimenzovaných zakázek a udržování zbytečných, ale velmi nákladných struktur a zásob a také to brzdilo snižování počtu zaměstnanců v resortu. Situace se začala měnit k lepšímu kolem roku 2001, nicméně i tehdejší reforma se držela při zdi a nebyla domyšlena.
„A konečně nezanedbatelný byl vliv obranného průmyslu a zbrojních překupníků. Ti se řídili pravidlem, čím větší zakázka, tím větší provize, mnohdy zcela bez jakéhokoli ohledu na potřeby armády,“ podotýká Šedivý.
V prosinci 2006 jako ministr obrany Šedivý na velitelském shromáždění řekl: „Zdá se mi, že se resort obrany stal do jisté míry rejdištěm různých zájmových skupin, které pouštějí žilou našemu rozpočtu, když prostřednictvím svých lidí na ministerstvu realizují své zájmy. Tato doba končí.“
A dnes trochu smutně dodává: „Bohužel jsem neměl dostatek času tento cíl splnit.“
