Švýcarský prozaik dal do titulu své knihy otázku, kterou většinou pokládají zoufalí muži a na niž většinou kladně odpovídají pouze zoufalé ženy - čest výjimkám. Útlá próza popisuje život jednoho obyčejného muže, a tak se týká samozřejmě i vztahů, ovšem otázku „Pojedete se mnou k moři, slečno?“ v ní vznáší vypravěčova matka, ležící v nemocnici, a to ke zdravotní sestře.
Klaus Merz (1945) je autorem dvou desítek knih, jak básnických, tak prozaických. Největší úspěch dosud zaznamenal s prózou Jakub spí (1997), českému čtenáři se nyní představuje knihou vydanou o rok později. Překladatel Milan Tvrdík autora přiřazuje k literární linii, pro niž se vžilo označení „nová subjektivita nebo také nová niternost“, a dodává, že Klaus Merz vždy píše velmi stručně -ani ne stostránkový text Pojedete se mnou k moři, slečno? je dosud jeho nejrozsáhlejším.
Hloubka, nebo předstírání?
Hlavní hrdina jménem Dubois prožije noc v nemocniční péči poté, co se neúspěšně vydal za svou milenkou a na zpáteční cestě do něj narazilo protijedoucí auto. Během noci si nahrává své vyprávění na diktafon. V něm mluví o svém životě i o vzpomínkách rodičů...
Kniha švýcarského autora se tak přiřazuje k proudu současné prózy, jež bez výrazných jazykových šarád a poklidným tónem popisuje křehké momenty, které výrazně mění životy lidí. Tento typ prózy ovšem zas daleko více pracuje s prolínáním jednotlivých obrazů.
Neklade si tedy za cíl zachytit život hrdinů „od kolébky po rakev“ - nabízí jen vypovídající fragmenty pospojované tak, že čtenář musí být neustále plně soustředěn, aby se v textu vždy dobře orientoval. Stejně jako se mnohá současná díla snaží absenci autorovy výpovědi zakrývat nervním „rozsekáním“ textu a užíváním nejrůznějších jazykových prostředků, od archaických výrazů po vulgarismy, i „nová niternost“ jistě umožňuje předstírání. Rádoby senzitivním slovníkem chtějí leckteří prozaici sugerovat hlubokomyslnost, fragmentárností příběhu pak zase odsunout do pozadí fakt, že nemají dostatečně „nažito“ na to, aby mohli napsat víc - roztříštěnost je zde tedy nikoliv volbou, ale z nouze ctností. Jak si v tomto ohledu stojí Klaus Merz?
Nebylo by přesné říci, že Merzova próza úspěšně balancuje nad propastí plnou nicneříkajících textů a knih předstírajících významy. Pojedete se mnou k moři, slečno? totiž není žádnou chladně vyznívající zpovědí mumlanou nudným chlapíkem. Próza se čte jedním dechem, tedy: dá se přečíst na jeden zátah. Do příběhu Duboisovy životní krize autor velmi nenásilně zabudoval i švýcarskou historii - od Viléma Tella až po dobu druhé světové války, a to skrze vypravěčovy rodiče.
Ani v tomto případě si ale Klaus Merz neklade za cíl být nějakým kronikářem. Jde jen o to, co Dubois vidí a co mu při tom přichází na mysl. Vše se míhá, vše těká -všechno se zdá být jaksi k dispozici, aniž by to skutečně bylo nablízku. Vedle toho autor ve své knize několika náčrty taktéž nabourává vžitou představu o Švýcarsku jako až příliš dobře zamčené světničce uprostřed Evropy.
Samé zatáčky Navíc mohou být českému čtenáři Duboisovy pocity blízké ještě z dalšího důvodu: „Samé zatáčky v hornatém výběžku kantonu Uri. Turisté v plně naložených autech projíždějí zemí v obou jízdních pruzích bez zastávky až k moři, jehož šumění je něco úplně jiného než řev motorů v dopravní špičce. - Asi občas trpíš pocitem ,vnitrozemce‘. Možná je to ten nesilnější pocit, který v tobě tvá země dokáže vyvolat.“
Klaus Merz prózu koncipoval jako vyprávění, které si Dubois nahrává na diktafon. Tento způsob se zdá být dobrou metaforou našich současných životů - není to namáhavé a člověk alespoň slyší něčí hlas.
***
HODNOCENÍ LN ****
Klaus Merz: Pojedete se mnou k moři, slečno?
Přeložil Milan Tvrdík Zahrada, Tábor 2008, 112 stran
Útlá próza není žádnou chladně vyznívající zpovědí mumlanou nudným chlapíkem. Čte se jedním dechem.
