Nicméně tentokrát může pohled na země výroby uvedené u jednotlivých filmů i na rodiště jednotlivých režisérů uvádět diváky do rozpaků. Nejen, že si někdy protiřečí země výroby s národností režiséra, ale u více než poloviny filmů v sekci jde o koprodukce, kde vedle sebe figurují státy s protichůdnými kulturními tradicemi a z rozličných kontinentů. Diváci se nicméně nemusejí obávat, že by je tímto festival šidil o „exotičnost“, kterou s sebou asijské filmy nesou. Národnostní paradoxy pouze ukazují proměny, k nimž v posledních letech došlo na poli způsobů financování a distribuce filmů, ale také vypovídají o projevech velké migrace lidí ve druhé polovině dvacátého století. Odkud vanou finance Časté návštěvníky filmových festivalů by nemělo překvapit, že u dvojice filmů v Asijském panorámatu mezi koproducenty figuruje Francie. Tamní společnosti jako první vycítily měnící se prostředí filmových festivalů a rozhodly se spolufinancovat filmy význačných filmařských osobností ze zahraničí. Na jedné straně takto již řadu let pomáhají uznávaným tvůrcům natáčet jejich nové projekty a současně také ukazují proměnu filmových festivalů na trhy s vlastními trendy.
Aktivity francouzských producentů totiž vycházejí z vědomí, že málokterý festival si nechá ujít novinku osvědčeného tvůrce, a tudíž je návratnost investic vcelku jistá. Ano, i skrze ekonomické souvislosti lze nahlížet snímky jako Servis, kde filipínský filmař Brillante Mendoza na prostoru zchátralého pornokina podává nelichotivý obraz o své zemi, či kafkovskou úvahu Dvounohý kůň, již proslulá íránská režisérka Samira Makhmalbafová zasadila do současného Afghánistánu.
Francouzského vzoru se záhy chopily i další produkční či distribuční společnosti orientované na festivalový trh. Takto si například v Nizozemsku sídlící distributor pojistil mezinárodní práva na Tokijskou sonátu, v níž se autor netradičně pojatých hororů a mysteriózních dramat Kijoši Kurosawa (představený českým divákům poctou na Febiofestu 2005) zaměřil na krizi současné japonské společnosti a problém disfunkčních rodin. Podobně také japonský distributor podpořil novinku věhlasného Íránce Abolfazla Jaliliho nazvanou Háfiz. Ve snímku o konfliktu lásky a věrouky zasazeném do Íránu ztvárnila hlavní ženskou roli charizmatická japonská herečka Kumiko Asó.
Národnost světoběžníků Jiné národnostní paradoxy vznikají vlivem migrace. Pustou horu, film o předčasném dospívání dvou holčiček, které se musejí starat samy o sebe, natočila Korejka, která od dvanácti let žije v USA. Snímek vznikl v Koreji s korejskými představiteli za americké peníze, přičemž autorka přiznává, že při komunikaci s dětskými herci jí výrazně pomohlo, že její korejština zamrzla na úrovni základní školy.
Naopak hongkongský autor expresivně stylizovaného Umělého města vypráví kriminální příběh asijských přistěhovalců v Brazílii, který se posléze překlene do mystického, času a místu nadřazeného podobenství o střídání generací. Podobně lze cesty imigrace stopovat i u filmu Stezka života uváděného v sekci Kino extrémů, který v Číně s korejským přestavitelem natočil filmař čínské národnosti působící v televizi v Jen-pienu, což je autonomní korejská prefektura v Číně.
V jiných filmech zase nelze přehlédnout cílenou stylizaci podle zahraniční estetiky. Australský cestovatel, jenž v dramatu Syn lva představil militantní etnikum Paštunů žijící v Pákistánu, svůj film utvářel s respektem pro své hrdiny a pod přímým vlivem tamních obyvatel, které dokonce uvedl jako autory scénáře. Naopak čínský snímek Plynout v paměti ve snaze o slovit svým netriviálním dramatem co nejširší spektrum diváků přejímá realistickou stylovou paletu současných evropských festivalových děl.
Pokračování na str. iV
Asie exotická...
Dokončení ze str. I
Zatímco v případě výše uvedených filmů lze různým způsobem hledat vliv koprodukčních podmínek na osobitost vize tvůrců či hledat mísící se estetické a tematické vlivy v kadlubu národních identit, filmy vzniklé v domácích podmínkách pro domácí diváky pak jako by přicházely s příslibem nezkalené „asijskosti“ a jednoznačné „exotičnosti“. V letošním Asijském panorámatu to rozhodně platí o malajském nápaditě pojatém dětském snímku Kvítek v kapse a divoké, nekonformní a lechtivé komedii z Indonésie Quickie Express. Oba filmy se ostatně staly diváckými i kritickými hity v zemích svého vzniku. Stejným způsobem lze nahlížet také trojici japonských filmů, které patří k vrcholům letošního Febiofestu. Se dvěma díly hororové série Vyšetřování nočních můr se na Febiofest vrací unikátní filmař Šinja Cukamoto. V jeho podání získává dnes již dávno vyčpělý žánr asijských hororů osobitou energii, mrazivě fyzickou formu a výjimečný přesah - autor zde komplexně rozvádí témata sebevraždy a samotné podstaty strachu. Také tvůrce třetího filmu je návštěvníkům Febiofestu známý. Tři roky po uvedení esteticky vytříbeného, citlivého dramatu Hush! mohou diváci obdivovat skromnou krásu, nekřiklavou empatii a cit pro křehké detaily, jimiž se vyznačuje tvorba Rjósukeho Hašigučiho, v jeho novince Vše kolem nás.
O autorovi| Jiří Flígl, redaktor internetových stránek o asijském filmu rejze.cz
