Pro nemálo českých intelektuálů je zimní olympiáda časem frustrace. Ne tak pro česko-amerického spisovatele, scenáristu a filmaře Jana Nováka, největšího hokejového fanouška mezi zdejšími literáty.
* LN V českém intelektuálním prostředí moc nefrčí být sportovní fanoušek. Je to v Americe podobné?
Určitě se tam hodně lidí z uměleckých sfér definuje v kontrastu ke sportovně založeným lidem. A ani bych neřekl, že je v Česku mezi intelektuály nějaká výrazná averze vůči sportu, znám tady hodně takových, co fandí.
* LN Možná jenom čekají na správnou chvíli pro coming out. Je ale fakt, že v americké kultuře je sport daleko víc přítomný. Existuje spousta filmů o sportovcích, některé vynikající, jako třeba Scorseseho Zuřící býk. Je to vidět i v takových detailech, jako když dva seriáloví detektivové jedou vyšetřovat vraždu a baví se o baseballu.
To je pravda, ale ta americká tradice umělců, kteří žili mezi obyčejnými lidmi a psali o nich a zajímalo je to, co normální lidi zajímá, jako například sport, poslední dobou dost slábne. Autor by přitom měl respektovat takovou tu běžnou sociologii společnosti, o které píše, a do ní sport patří. Umělci jako Miloš Forman nebo Ivan Passer sportu fandí. Nebo herec Jim Carrey – toho jsem jednou potkal u Formana na večeři a celou dobu jsme se bavili o Dominiku Haškovi. Carrey je Kanaďan a hokej ho strašně zajímá.
* LN O sportovcích se nicméně říká, že to nejsou zrovna intelektuální giganti.
Třeba to nejsou vysloveně filozofové, ale na té špičkové úrovni jsou ve sportu inteligentní lidé, kteří přemýšlejí o tom, co dělají. Typický příklad je Dominik Hašek, to je svým způsobem intelektuál, který analyzuje svoje chyby a vyvozuje z nich nějaké poučení, přemýšlí, jak se zlepšit. Vysvětloval mi jednou, že dlouze analyzoval každý gól, který kdy dostal, protože každému gólu podle něj jde zabránit. Tvrdil jsem mu, že brát to takhle je masochismus, protože když se puk cestou do branky dvakrát odrazí a změní směr, tak se s tím prostě už nic nedá dělat. On na to, že kdyby to bral takhle, nikdy by se nezlepšil. Dominik Hašek si taky fakticky vymyslel vlastní brankářský styl, na to musel vynaložit velké intelektuální úsilí. Dělá spoustu věcí, které jsou proti tradiční brankářské ortodoxii, proto mu taky dlouho trvalo, než za mořem prorazil. Vymyslel si vlastní postupy tak, aby odpovídaly jeho unikátní tělesné dispozici, je opravdu neskutečně ohebný. Ti hokejisté, kteří jsou ve svých týmech skutečně vůdčími osobnostmi, jsou zpravidla docela chytří lidé. Jasně, pokud má někdo v týmu funkci bitkaře a lamželeza, nemusí to být zrovna Einstein, ale to je jiná věc. Aby Hašek nedopadl jako Jordan
* LN Hokejista ale v něčem musí být opak intelektuála, který o všem přemítá a ze všech stran to zvažuje. Když si na ledě trochu zapřemítá, hned ho někdo narazí na mantinel.
Jasně, když se na ledě musí začít přemýšlet, tak to znamená, že je hokej v háji. Všechno musí být věc „svalové paměti“.
* LN Neměl jste při posledním návratu Dominika Haška trochu strach, že ho zradil právě ten intelekt, že se chová nemoudře?
Měl. Bál jsem se, aby nedopadl jako nejslavnější basketbalista Michael Jordan, kterému ten comeback vůbec nevyšel, ztrapnil se. Ti mladší ho mezi sebe nevzali, nenechali ho organizovat hru. Taky je to tím, jak moc je Amerika ahistorická, nikdo si tam pomalu nepamatuje, kdo byli třeba Beatles. Ale Dominik mě přesvědčil, že to zvládne, že si nedává nějaké nesmyslné cíle. Jasně, už to není ten brankář, který je schopný sám dotáhnout průměrné mužstvo do finále Stanleyova poháru. Ale způsob, jakým se utkal s časem, mi imponuje.
* LN Vy sám jste v Čechách hokej hrával?
V Kolíně jsme hokej hrozně prožívali. V 60. letech existovala veliká rivalita mezi námi a Havlíčkovým Brodem. Za něj tehdy hráli třeba bratři Holíkové nebo obránce Jan Suchý, hrál jsem za žáky na stejném postu jako on a snažil se podle něj bruslit. Mimochodem nedávno vyšla jeho výborná biografie, kde mluví třeba o tom, jak se dřív prodávaly zápasy. Ale derby Kolín versus Havlíčkův Brod by si asi nikdo netroufl prodat. I Dominik Hašek mi říkal, že měl v české lize někdy podezření na prodaný zápas, třeba že mu před brankou trochu moc často zůstávaly ležet volné puky, ale o to víc ho to prý motivovalo, aby takové utkání vychytal.
* LN V Americe jste u hokeje zůstal?
Vybavení je dost drahé a já neměl moc peněz, takže jsem přešel na fotbal. Hrál jsem tam na univerzitě a pak za Spartu Chicago v takové etnické lize. V té soutěži byl ještě třeba srbský tým, to byli zuřiví nacionalisté, s těmi to někdy bylo docela drama. Německý tým se jmenoval Schwaben, pak tam byl Slovak Club, pak italský, mexický a třeba i jamajský mančaft. Hráli jsme za dvacet dolarů, večeři a všechno pivo, co člověk ten večer vypil v baru Sparta na Cermak Avenue v chicagském předměstí Ciceru, kam umístil jednu hru i Bertold Brecht. Box jako sport staré Ameriky
* LN Kromě sportovců jsou ve Státech hvězdy i mezi sportovními novináři.
Jenomže ti většinou píšou o baseballu, a ten mě ani trochu nebaví. Jednou někdo spočítal, že za celé utkání se v baseballu skutečně něco děje jenom po dobu čtyř pěti minut.
* LN To je tedy výzva – psát poutavě o sportu, ve kterém se nic neděje.
Většinou to popisují jako psychologickou bitvu mezi nadhazovačem a pálkařem, se všemi těmi signály, které si nadhazovač a zadák (catcher) dávají – kdyby mu nadhazovač nenaznačil, kam přesně míček poletí, neměl by zadák nikdy šanci ho chytit. Je to sport, o kterém by určitě psal dobře Samuel Beckett.
* LN Možná nejlépe umění zachytilo box.
Oboxu se taky říkalo, že nejlépe vystihoval individualistického ducha staré Ameriky. Ducha dneška zase vyjadřuje americký fotbal – korporátní sport, který je důsledně týmový a neuvěřitelně brutální.
* LN A také založený na strategii. Jeden Američan mi kdysi nadšeně vykládal, že to jsou vlastně hodně tvrdé šachy.
Akorát že ti kluci, co americký fotbal profesionálně hrají, zrovna velcí šachisti nejsou.
* LN Hokej je taky docela ostrá hra. Čím to, že Češi, kteří nemají pověst zrovna bojovného národa, v něm tak vynikají?
Měli bychom být rádi, že tuhle schopnost vykazujeme alespoň v něčem. Je ale fakt, že Češi v NHL nikdy neplatili za veliké bijce. I když to se teď trochu změnilo a z Česka tam v posledních letech přišlo pár ostrých hráčů.
* LN Jsou rvačky na ledě pořád tak důležitá součást image hokeje?
Jak kde. Je fakt, že hokejové publikum jsou ve Státech hlavně „modré límečky“, není to sport bohatých. Hodně populární je třeba v Texasu, kde mimo stadion na led nikdy nenarazíte. Ale tam od hokeje čekají právě ty pěstní souboje a brutalitu. Kamarád mi vyprávěl o tom, jak v Texasu vypadají nižší soutěže. Proti sobě dva farmářské týmy, skóre deset jedna ve prospěch hostů, ale nikdo neodchází, protože se ještě čeká na závěrečnou rvačku.
* LN Mimochodem – bratři Mašínové, o nichž jste napsal úspěšnou knihu Zatím dobrý, jsou vlastně taky takové hokejistické typy.
To jsou, i když hokej moc nesledují a dělat sport pro sport sám jim je dost cizí. Ale na svůj věk mají fyzičku naprosto skvělou. Proto jsem si oblíbil dokumenty
* LN Autorsky jste vždycky tíhl k té americké realistické škole, která si potřebuje věci osahat, vědět, o čem píše.
Myslím, že jinak se to ani dělat nedá. Hrozně se mi nelíbí, když se koukám na film a vidím, jak je neukotvený v nějaké realitě, že autor necítil potřebu vystrčit nos z pracovny. Kdyby to udělali, třeba by zjistili, že život ten jejich příběh už napsal a napsal ho líp, než by si oni vymysleli. Stačí najít ta správná místa a promluvit s těmi správnými lidmi a najdou ho. Proto jsem si taky oblíbil dokumenty. Když vidím v kině Bruce Willise, jak nasměruje na helikoptéru se zloduchem taxík, rozjede ho po rampě parkoviště a to auto se zvedne a helikoptéru skutečně sestřelí, tak vím, že americké filmy převálcoval baron Prášil.
* LN Tak tahle scéna se mi zrovna docela líbila. Hodit na padouchy taxík, přesně to od Bruce Willise očekávám.
No, já bych řekl, že publikum ocení, když jim někdo pro změnu v kině ukáže normální lidi, co vedou normální život, kde je ale zároveň taky nějaká dimenze, o které stojí za to někomu vyprávět. Proto se taky čím dál víc chodí na dokumenty.
* LN Napsal jste filmový scénář o příběhu bratří Mašínů, realizace se ale táhne. Je i to důvod, proč jste se poslední dobou dal na natáčení dokumentů?
Film o Mašínech se teď zase dost rýsuje s velice dobrým režisérem, ale já mám napsaný i scénář o jejich sestře Zdeně. A dělat dokumenty je pro mě vzrušující tím, jaké to je dobrodružství, jak často se látka během natáčení vzdálí od původní osnovy.
* LN Proč děláte dokumenty se synem?
Je to pro nás způsob, jak být spolu, což je pro mě radost. Můj syn se rozhodl, že nebude spisovatel, když mě vídal vysedávat na tuhém svalu u počítače a lít do sebe studené kafe. Rozhodl se, že bude fotografem. A mě napadlo, že bychom spolu mohli natáčet portréty fotografů – mám mezi nimi hodně kontaktů. Tak jsme začali s takovou sérií, ještě pořád nedokončenou, ve které jednotliví fotografové vyprávějí, jak udělali svoje nejslavnější snímky. Kromě toho jsme natočili filmy Občan Havel jede na dovolenou a Občan Havel přikuluje.
* LN Vaše dcera Soňa je prý hokejová reprezentantka?
Když mě na ledě poprvé totálně zamotala, tak mi došlo, že i ženský hokej má něco do sebe. Ve Slavii hrála v žácích s páťákama – třeba i s Romanem Červenkou, který je teď na olympiádě. Díky hokejovému stipendiu mohla studovat na Princetonu. Na těch nejdražších univerzitách se totiž docela dost pěstuje ženský hokej – vedení chce, aby škola měla taky nějaké sportovní úspěchy, jenomže lidé, kteří jsou dobří v těch nejoblíbenějších sportech, jako je americký fotbal a basket, zároveň často nemají na to, aby tak dobrou školu zvládli. Takže na to jdou přes ženský hokej, v něm jsou Harvard, Princeton a Yale úplná špička. Většinu těch kanadských holek, které roznesly Slovensko 18:0, Soňa zná.
* LN Byl jste typ sportovního otce?
To myslím, že ne. Určitě ne jako ti tátové desetiletých kluků, kteří se v Praze chodí ptát trenéra, jestli by synkovi neměli sehnat dobrého agenta. Zajímavé bylo, když jsme se vrátili na čas do Ameriky, Soňa tam zase hrála v chlapeckém týmu a v publiku byla spousta maminek, jak už to ve Státech bývá. A po utkání za ní chodily a strašně jí gratulovaly, jakou pěknou kličku udělala tomu jejich Joeovi. Ženská solidarita v nich v tu chvíli přebila rodinnou. Podmračení, zaťatí. Jako v Česku
* LN Existuje ještě pořád ten silný slovanský živel, kterým bylo dřív Chicago pověstné?
Existuje, i když teď ho hodně drží takoví ti „turističtí“ přistěhovalci, co přijeli na turistické vízum. Určitě ale pořád ovlivňuje duch toho města. Je rozdílný třeba oproti New Yorku, kde je velké zastoupení Italů, Irů a Židů, což jsou všechno hodně povídavé národy. Tam je na ulici spousta řečníků. Kdežto v Chicagu jsou lidi podmračenější, zaťatější, urputnější. I chicagská politika je podobně legrační jako ta česká.
* LN Nedávno byl v Chicagu skandál, když demokratický guvernér Rod Blagojevich prodával uvolněné místo v Senátu po Baracku Obamovi.
Blagojevich měl přezdívku Elvis, protože si strašně zakládal na hustých vlasech s takovou hodně pečlivě udržovanou vlnou. Mezi asistenty měl prý i nosiče hřebenu... Vždyť říkám, skoro jako u nás.
***
Životopis Jan Novák Spisovatel, scenárista a dokumentarista se narodil v Kolíně v roce 1953, v roce 1969 emigroval do Spojených států, usadil se v Chicagu. Debutoval sbírkou povídek Striptease Chicago v roce 1983, v následujících letech publikoval mimo jiné prózy Miliónový džíp a The Grand Life. Po revoluci se částečně vrátil do Česka, o své zkušenosti reemigranta napsal knihu Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci. Za zpracování příběhu bratrů Mašínů v knize Zatím dobrý dostal v roce 2005 cenu Magnesia Litera. Scenáristicky se podílel např. na snímcích Valmont, Šeptej a Nedodržený slib, je autorem filmových dokumentů Občan Havel jede na dovolenou a Občan Havel přikuluje. Nedávno pod titulem Za vodou vyšla jeho kniha rozhovorů s Čechy, již uspěli v USA.
