V obřím komplexu více než sto metrů vysoké budovy ve tvaru stanu budou bazény, umělé pláže s palmami, basketbalové hřiště. V Astaně, kde většinu zimy klesají teploty pod třicet stupňů pod nulou, je to zhmotněný sen většiny obyvatel tohoto nového hlavního kazašského města, které sem doprostřed jihosibiřských stepí přenesl Nazarbajev z Alma-Aty teprve v roce 1997.
„Je to jedna z mála staveb, na které se pracuje, všechno ostatní stojí,“ přiznává ale hosteska. Khan Satyr ale bude dostavěn podle plánu, peníze na něj dává přímo vláda. Na Kazachstán, po Rusku nejbohatší postsovětský stát, už dopadla finanční a hospodářská krize naplno. Země, vyvážející přes milion barelů ropy denně a těžící od zemního plynu přes uran po barevné kovy, všechno na co si vzpomenete, trpí pádem cen surovin všeho druhu. Rezervy, které uložila vláda do zahraničních fondů, se smrskly finanční krizí a pádem akcií. Před několika dny vláda rozhodla o skokové devalvaci tengu o pětadvacet procent. Kazaši, do té doby vydělávající kolem čtyř set dolarů měsíčně, o čtvrtinu zchudli - o stejnou sumu okamžitě stouply ceny v obchodech, protože Kazachstán většinu zboží dováží. „Nám vláda těch pětadvacet procent na platu přidala, ale ostatním lidem ne,“ přiznává jeden státní zaměstnanec. Loajalita je samozřejmostí Cenou za to mít dobré místo ve státní správě, tedy na ministerstvu, či některém centrálním úřadu, je nejen loajalita k prezidentovi Nursultanu Nazarbajevovi, bývalému šéfovi zdejší komunistické strany, od roku 1991 prezidentovi země a prezidentovi už asi doživotnímu. S tím však většina Kazachů nemá, když jde o kariéru, problém. Daleko větší obětí je přestěhovat se z teplé, životem kypící a nádhernými horami obklopené bývalé metropole Alma-Aty do stepní Astany. Ta je i po deseti letech stále ještě více staveništěm než hotovým městem. „V Alma-Atě je především pro mladé daleko zajímavější život. Tady stačí žít rok a už znáte všechna místa, která stojí za to navštívit,“ říká jeden z mladých diplomatů.
Obyvatelům Astany to trochu vyvažuje architektura, která téměř ničím nepřipomíná sovětské stavby. Nazarbajev k výstavbě města přizval velké osobnosti světové architektury, plán města dělal například japonský architekt Kisho Kurokawa. Z devadesáti procent nově postavená Astana však přesto trpí všemi neduhy nově postavených měst, jako je Brasilia. Všude je daleko, na obrovských plochách mezi obrovitými stavbami se prohání vítr, bez auta je tu člověk ztracený a lidský rozměr se tu hledá jen velmi těžko.
Přesunutí bylo prozíravé „Od prezidenta Nazarbajeva to bylo ale prozíravé rozhodnutí,“ říká český velvyslanec v Kazachstánu Bedřich Kopecký.“ Přesunulo to těžiště Kazachstánu blíže k Rusku a vytvořilo v oblasti, kde Rusové předtím dominovali, velkoměsto, kde dnes výrazně převažuje kazašský prvek,“ dodává. „Do doby, než se Astana stala hlavním městem, sever Kazachstánu nikoho nezajímal,“ tvrdí i jeden z kazašských novinářů. Dnes půlmilionová metropole, která se už jmenovala Akmola, Celinograd a dnes Astana, což je v kazaštině doslova „hlavní město“, se už mělo jmenovat podle návrhu parlamentu „Nazarbajev“. Prezident to však „za svého života“ odmítl. Mnoha státním úředníkům se však již z nové metropole i přes často nepříznivé počasí moc stěhovat nechce.
