Před časem jsem si koupil pěkně vypravený astronomický atlas, jeden z dobrých příkladů popularizace poznatků řečené vědy i pro ty, kdo se jí nevěnují. Vždy jsem byl člověkem, který se zajímal více o věci na zemi nežli na nebi - myslel jsem si, že snad proto, že nebe v mé mlhavé jihočeské vlasti bývá jen zřídka bez mraků a ve velkých městech zase zaniká v nočních světlech i exhalacích. Proto jsem se těšil, že si o světech nad námi alespoň nerušeně počtu.
Kniha byla skutečně zajímavá, nestačil jsem žasnout, co všechno se o vesmíru zjistilo od idylických dob, kdy se stálice jevily připevněny na křišťálové sféře. Právě když jsem si prohlížel HertzsprungRussellův diagram a četl o vývojových cyklech hvězd, kde je miliarda let rozumným měřítkem, zatočila se mi hlava. Ne snad z datace samé či z neschopnosti představit si takovéto obludné časové úseky, ale spíše ze strachu, že pokud přijmu takovýhle pohled na svět za svůj a „zvnitřním“ jej, nebudu už v našem nevelkém „mezosvětě“ k použití.
Jak se tváří v tvář právě probíhajícím gravitačním kolapsům obřích hvězd dohadovat se sousedy, kdo má vytřít chodbu, či poslouchat zprávu o parlamentním handrkování? Není pak lépe zírat v posvátné hrůze na oblohu a přihlížet tušenému dramatu světů, byť z něj spatříme jen vzdálenou momentku?
Na pouštích Iránu či Jižní Afriky jsem vždycky v noci odcházel od tábora, zíral do výšky a přemýšlel si o propojení nebes a země. Bez dodatečných poznatků a v těchto starodávných zemích vypadá hvězdná obloha sice zvláštně, a chceme-li, cize, hrůzné mrazení však nebudí a lákala by k mytologickým výkladům. „Vědecký“ vesmír je ovšem nesmírný, velkolepě děsivý a „nezabydlený“, místo, odkud bychom raději utekli, kdyby bylo kam. Podobně jako jsou klerikové zvyklí na přítomnost posvátného a lékaři na sousedství smrti a obé už je neznervózňuje a neděsí, i astronomové z profese jsou zajisté zvyklí na přítomnost nezměrného a v poklidu chodí na schůze, dohadují se o penězích, plodí potomstvo a jezdí na výlety -jako by nic.
V něčem se zdá, že odklon od nebes a příklon k pozemskostem je patrný i v posledních desetiletích kulturního vývoje - celé nadšení šedesátých let z kosmického výboje je to tam a obávám se, že letu člověka na Mars se už nedožiju. Že by umolousaná oběžnice Země či „nedaleká“ planeta byly příliš nedůstojnými cíli, a tak se raději věnujeme svému modře zářícímu kosmickému skleníku?
Z oběžné dráhy prý toho z plodů lidské činnosti mnoho vidět není, ještě před nedávnem to bývaly jen úzké proužky Čínské zdi a panamerické dálnice. Jak se tváří v tvář vzniku nových galaxií věnovat okopávání jahod, vyplňování daňových přiznání či popíjení kávy? Těžko.
A tak jsem astronomický atlas uklidil do nejspodnější poličky knihovny a usazuje se na něm prach. Už vím, proč se u nás, v civilizovaných poměrech, díváme na noční oblohu jen zřídka, i to, že je dobře, že většinou bývá jen bídně k vidění. Ale zasetá pochybnost hlodá.
Nedávno jsem na jakémsi zbytečném a bizarním zasedání musel proti své vůli myslet na výbuchy supernov. Vtírala se mi i temná hmota, možná na základě nějaké podivné asociace. Lidský svět kolem mne se zdá najednou jako proměněný. Který čert mi to napískal si ten atlas vlastně koupit?
Jak se tváří v tvář právě probíhajícím gravitačním kolapsům obřích hvězd dohadovat se sousedy, kdo má vytřít chodbu?
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
