Před 120 lety se narodil ruský genetik Nikolaj Vavilov, jenž neodvolal své názory
Na pomoc nám přicházejí nové vědy - šlechtitelství a genetika... Uvedl ve své nástupní přednášce třicetiletý profesor zemědělské fakulty v Saratově Nikolaj Ivanovič Vavilov v září 1917, pár týdnů před říjnovou revolucí. Tehdy názor velmi pokrokový.
Nikolaj se narodil 25. listopadu 1887 v Moskvě. Otec kupec chtěl syny vzdělávat k obrazu svému, ale nepochodil. Starší Sergej se stal významným fyzikem, mladší Nikolaj, když už nesměl být biologem (hladové řemeslo!), vystudoval zemědělskou akademii. Po stážích u nejvýznamnějších západoevropských genetiků a po výzkumné cestě do Íránu (kde objevuje množství planých forem plodin) se stává profesorem v Saratově.
Roku 1921 přechází do Ústavu aplikované botaniky a šlechtění rostlin v Petrohradě, jezdí po světě, studuje, nakupuje osivo. V roce 1925 je jmenován ředitelem právě založeného Ústavu aplikované botaniky a nových kultur, v roce 1929 členem Akademie věd SSSR. Téhož roku zakládá Všesvazovou akademii zemědělských věd a stává se jejím předsedou. Od roku 1930 vede Výzkumný ústav rostlinné výroby AV SSSR.
V té době studuje genetickou příbuznost plodin v souvislosti s jejich šlechtěním, formuluje teorii o evolučních centrech kulturních rostlin na zemi a konstruuje jejich mapu (našel jich sedm). Vytváří vědecké základy šlechtění rostlin.
Během 20. let se tento nesmírně charizmatický člověk stává obrovskou autoritou vědeckou i lidskou, sovětskou i světovou. Pracuje s ohromnou vervou, spí tři čtyři hodiny denně (často třeba jen ve vlaku). Po návštěvě ústavu bavlny na Floridě musí jeho ředitel dát zaměstnancům, kteří měli Vavilova na starosti, tři dny volna na zotavení...
Koncem 20. let ho zaujaly práce mladého agronoma Trofima Děnisoviče Lysenka o jarovizaci rostlin (urychlení vývoje naklíčených semen jejich uložením v několikatýdenním chladu, což je užitečné v krátkých vegetativních obdobích na severu). Začal Lysenka podporovat, a když později Lysenko začal odmítat zákony dědičnosti, trpělivě mu na pokusech s rostlinami dokázal, že se mýlí.
Nevěděl, koho má před sebou. Lysenko, ryzí pavědec a hochštapler bez špetky tolerance, se velkohubými sliby vetřel do Stalinovy přízně a první, co udělal, když se dostal k moci - zbavil se svého důvěřivého protektora.
Vavilov, známý svým výrokem „ať nás třeba upálí, ale své vědecké názory neodvoláme“, se marně snažil Stalina přesvědčit o možnostech vědecké biologie. Při poslední audienci koncem 30. let ho diktátor přerušil vprostřed věty: „Můžete jít, už vás nepotřebuju!“
Dne 6. srpna 1940 je Vavilov, mj. nositel Leninovy ceny, zatčen. Po 400 výsleších o celkové délce 1700 hodin je odsouzen k smrti pro vědeckou sabotáž. Po napadení SSSR nacisty píše prosbu o milost, aby mohl sloužit bojující vlasti. Trest je mu zmírněn na dvacet let nucených prací a z Moskvy je transportován do Saratova.
Zde za úděsných podmínek (jen psát mu dovolili) vytvořil svoji poslední knihu Dějiny světového zemědělství. Dne 24. ledna 1943 upadá do kómatu, dva dny nato umírá. Příčina smrti - vyhladovění.
Rozlučme se s ním dalším z jeho výroků: „Vědě nelze diktovat, jinak přestává být vědou.“
