Vzpomínám si z dob totality, kdy ještě nebyla graffiti a kdejaká drobnost mohla dostat podvratný nádech, na nápis křídou na malostranské zdi: „Ať žije Ewald Murrer!“ Netušil jsem, kdo je člověk s tak zvláštním jménem - ale hned z něj byla legenda. Byl to básník! Až začátkem 90. let se objevily jeho „opravdové“ knížky, od výboru ještě samizdatových textů Mlha za zdí (Mladá fronta 1992) po prózu Zápisník pana Pinkeho (Inverze 1993). Po sedmileté odmlce vydává teď Ewald Murrer (* 1964) sbírku Nouzové zastavení času. Setkáme se tu s poezií typicky wernischovsky znejisťující, inteligentní, vnímavou ke skrytým trhlinám zdánlivě smysluplného světa, s poezií hladce a schůdně psanou, ač zároveň budící zvláštní neklid, tíseň, existenciální nevolnost.
První půli knihy tvoří titulní skladba provázaná veršovými repeticemi a civilním pěším motivem. Tady je Murrer nejpůsobivější. Sled básní čteme jako magickou prózu bez ornamentů, zato plnou zvláštních líčení, posouvajících se nenápadně v tlumené předapokalyptické obrazy. „Místo nebeské klenby/ spatřil/ prkenný strop/ narychlo stlučený.“ V soustředěném, ale i odtažitém vyprávění se vynořují odcizující prvky, skrytá dvojznačnost, bezedné tautologično, sebou se napájející solipsismus. Někdy až perořízkově přesné vidiny nesou v sobě - záměrně - i cosi mdlého; skrz významuplnou „mdlobu“ se pak na světlo dere mimoběžná hrozba. Zlá předzvěst se tu ozývá v náhodných míjeních a nesouvislých průsečících.
Skladba je potemnělá, ale i setrvale potměšilá, vedle znepokojující přesnosti ji charakterizuje i vágnost některých obrazů, budící nejistotu. Prostým konstatováním dokáže básník odhalit všednost jako cosi přízračného, uřknutého. „Fádnost“ vize je přitom tak výstřední, až se zdá, že musí ukazovat k dalšímu tajemství. Jenže k jakému? „Před rokem/ zaštěkal pes.“ Tajemství je tu spíš paralelním světem, s nímž se překvapeni či zas lhostejně míjíme.
Do působivé magie narub podryté všednosti se vtírá další příznačný rys: hrátkovitá rozmarnost, pohádková zčechranost, lehce posměšná poetičnost. Básnické vyprávění se pravidelně láme do inspirovaných odboček, často máme ale též dojem, že jde jen o přidané poetické pápěří.
Ale já tam už nejsem
Druhou část sbírky, Dveře bez zámku, tvořenou pro změnu jednotlivými básněmi, jsem si pracovně nazval - Zkoušky. Murrer tu naťukává různé polohy, od hravé brutality přes paradoxní filozofování, zlehčovanou nostalgii až k matoucně snovým fragmentům. Nelze mu upřít subtilnost, vládu nad slovem i představou, některá místa se zařezávají jako přesné vrypy: „Utíkám bez očí.“ Roste však i pocit kultivovaného lyrického okoušení. Obrazy či spojení jsou interesantní, plné citu pro nezvyklé a neotřelé, pro mne však postrádají živoucí naléhavost, prožitou nevyhnutelnost.
I zde panuje oslnivé předapokalyptické šero, znovu tu začiší všeobecné „idylické“ odcizení, odosobnění. Narazíme na strohou, solipsisticky zacyklenou miniaturu: „V ulici prší/ ale já tam již nejsem./ Teď jsem doma/ a dívám se z okna/ ven/ na ulici,/ kde prší.“ - Svět mnou neobydlený a již jen odkudsi z vnitřku nahlížený; svět, v němž nejsem. Stav nejprostší - a současně tichá mdloba ze světa paralelně trvajícího jako tajuplné ne-já. Básníkův paradox přitahuje, zároveň se ale před námi zavinuje do sebe, brání se dalšímu promýšlení, tane tu jako vábivá nepřístupnost.
Tak rychle křídou, než zaprší: „Ať žije Ewald Murrer!“
***
Nouzové zastavení času
Ewald Murrer
Vydalo nakladatelství Host,
Brno 2007.
104 strany.
