Je rok 1989 a schyluje se k velkému momentu v dějinách esoteriky. Věhlasný Psychický institut v Berkeley vyslal do televizního pořadu Zkoumáme psychické síly svou nejnadanější odbornici na čtení lidské aury. Cíl: jednou provždy umlčet skeptiky, kteří prohlašují auro-léčitelské živobytí za jeden velký podvod. Vědma proslulá svými diagnostickými a léčitelskými schopnostmi si před televizními kamerami vybírá dvacet dobrovolníků, u kterých jasně rozpoznává auru. Z jejich těl prý vyzařuje jako barevný oblak. Testovaná dvacítka nastupuje na pódium a za potlesku publika je zahaluje opona. Než se opět zvedne, pojďme si o té tajemné auře říct něco víc.
Co to vlastně je?
Největšího rozkvětu se aura dočkala během barevné éry New Age v šedesátých letech. Většinou se popisuje jako barevný oblak obklopující živé organismy, i když někteří obzvláště nadaní entuziasté ji pozorují dokonce i u stromů, minerálů a vůbec u všeho, na co se podívají.
Lidská aura údajně vyzařuje z čaker neboli důležitých energetických center v těle a podle jejího tvaru a barvy je možné určit energetický potenciál člověka a diagnostikovat, ba dokonce léčit jeho fyzický i psychický stav. Za normálních okolností je viditelná pouze pro lidi obdařené zvláštním nadáním, ale s trochou tréninku podle jedné z mnoha dostupných příruček by to měla zvládnout většina z nás. Když už jsme u těch knih – při jejich studiu vám může přijít divné, že každý léčitel a jasnovidec má trochu jinou interpretaci. Podle některých má být optimální barvou aury světle zelená, podle jiných fialová, a ti nejrafinovanější hovoří o aurách mnohovrstvých. Ale ruku na srdce, kdo by se hádal s obdařenými. Aura je prostě úžasná věc, ze které se dá vyčíst všechno, co jsme o sobě kdy chtěli vědět a byli jsme za to ochotni zaplatit.
Foto jako důkaz?
Těžko říct, proč se mezi námi zrovna víra v auru těší takové popularitě, že i skepticky založení jedinci opatrně souhlasí, že „by na tom mohlo něco být“. S největší pravděpodobností je to tím, že ji její vyznavači dokázali posunout z říše magických jevů do jednadvacátého století, konkrétně díky údajné možnosti ji vyfotografovat.
Umělců, kteří tvrdili, že dokážou přenést obraz aury na fotografický papír, byla spousta. Ve čtyřicátých letech minulého století například vzbudily velký ohlas snímky ruského vědce Semjona Kirliana, na kterých obrysy rozličných částí lidského těla obklopuje zářící aureola. Nedlouho po jejich zveřejnění bylo sice vysvětleno, že tajemná záře není nic jiného než koronový výboj mezi lidskou pokožkou a elektricky nabitou podkladovou deskou, ale kdo by takové hnidopišství bral vážně. Lidé si Kirlianovy fotografie prohlížejí se zatajeným dechem dodnes, jeho obrázek dlaně se dokonce dostal do znělky seriálu Akta X a hledači aury je vytahují jako eso z rukávu, kdykoli někdo začne zpochybňovat předmět jejich víry.
Ještě o krok dál zašel v dokumentaci aury pan Guy Coggins, vynálezce zařízení AuraCam6000. Pokud zavítáte na nějaký esoterický veletrh nebo zapátráte na internetu, můžete si ho vyzkoušet sami. Bude vás to stát pár stovek a odnesete si za ně fotografii, na níž budou kromě vás i různobarevné skvrny – prý aura. Jestli tomu chcete věřit, je čistě jen na vás, ale pokud se rozhodnete, že ano, pak si auru rozhodně nenechávejte fotit dvakrát za sebou. Pan Coggins a jeho následovníci totiž tvrdí, že její obraz je zrovna tak individuální jako otisk prstu. Potíž je v tom, že ten zcela individuální barevný „otisk“ vychází na každé fotografii úplně jiný. Skeptičtí šťouralové to vysvětlují tím, že se prostě změnil elektrický odpor vaší pokožky, který AuraCam zachycuje stejně jako například detektor lži. Zastánci AuraCamu to většinou nevysvětlují nijak, protože se jich na to nikdo neptá.
Odměna, kterou nikdo nechce Pojďme ale zpět na pódium televizního pořadu Zkoumáme psychické síly, na kterém se má rozhodnout, zda mají pravdu skeptici, či aurologové. Opona se zvedá a namísto dvaceti aurou obalených lidí odhaluje dvacet neprůhledných zástěn ve tvaru lidského těla. Druhý host televizního pořadu, doktor James Randi, vysvětluje, že někteří figuranti z pódia odešli a zbylí se skrývají za zástěnami. Vědma je vyzvána, aby ukryté dobrovolníky odhalila. Pokud by opravdu byla schopná vidět auru, vyzařující několik desítek centimetrů nad hlavami lidí, které si před pár minutami sama vybrala, měla by to pro ni být hračka. Odměna za správnou odpověď je velkorysá, na stole leží vyrovnáno deset tisíc dolarů.
Abychom to neprodlužovali – myslíte si, že si peníze testovaná odbornice odnesla? Kdepak. Její výsledky, stejně tak jako výsledky dalších testovaných čarodějů, byly tak mizerné, že po několika opakováních ztratili o veřejnou konfrontaci zájem a stáhli se zpět do svých ordinací. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo auru vidí, tak mu určitě vzkažte, že nabídka pana Randiho je pořád platná. Přihláška je každému dostupná na adrese www.randi.org, a nabízená odměna byla dokonce navýšena na celý jeden milion dolarů. Pokud je aura tak nezvratitelně existujícím fenoménem, je přinejmenším divné, že se před dveřmi Randiho nadace nevine fronta jasnozřivostí obdařených kouzelníků.
Člověk by si skoro myslel, že je pro ně jistější účtovat si po pětistovce za auro-seanci, namísto aby své údajné schopnosti prokázali prostřednictvím objektivního pokusu a zabezpečili se jedním rázem na celý život. Důvod, proč tomu tak je, si domyslete sami.
Aura je úžasná věc, ze které se dá vyčíst všechno, co jsme o sobě kdy chtěli vědět a byli jsme ochotni za to zaplatit. Anebo ne?
