Ayers Rock je fascinující objekt. Je to největší monolit této planety. Je to jediné pohoří na Zemi, které tvoří jedna jediná skála - ohromný blok červeného pískovce. Kdybychom napsali, že je to takový australský Říp, dost bychom to podcenili. Ayers Rock je nejenom dvakrát vyšší, ale je i úplně holý (jako Říp ještě před sto padesáti lety, než ho národovci zalesnili, řekne puntičkář), prostě monumentální. Jeho obraz najdete v každé knize o Austrálii. A především je už čtvrtstoletí ve správě původních obyvatel Austrálie - Austrálců.
Austrálci (nemusíme jim módně říkat Aboriginové, v češtině to zní jako aboriginál, béčková verze originálu) tu horu považují za posvátnou a nazývají ji Uluru. Když na ni teď vylezla francouzská modelka Alizee Seryová a nahoře se nechala filmovat, jak se svléká do bikin, hned vznikl spor. Lídři Austrálců chtějí po australské vládě, aby Seryovou vyhostila a na Uluru zakázala vstup.
Bizarní příběh? Možná, ale jen pro toho, kdo se na Ayers Rock dívá jako na přírodní unikát. Ne pro toho, kdo respektuje posvátný charakter místa, kdo chápe, že posvátnost nemusí čišet jen z katedrály svatého Víta, že pro jiné může mít katedrála podobu monolitu z červeného pískovce.
Posvátnost s nábojem erotiky? Alizee Seryová se mohla domnívat, že jedná v dobrém úmyslu, že bourá navyklé stereotypy. Sama je původem Arabka s muslimskými kořeny. Takže svlékne-li se jako taková před kamerou do bikin, krásně nabourá tradiční stereotyp, že muslimky tíhnou k nidžábům a burkám. Jenže v severní Austrálii narazila na lidské společenství, které si své vlastní stereotypy zbourat nehodlá - třeba přesvědčení o tom, že ta hora je posvátná.
Seryová narazila nejenom na odpor Austrálců, narazila i na rozpor ve svém vlastním zdůvodnění. Její argumentace totiž ukazuje, jak „primitivům“ často podkládáme své vlastní konstrukce.
„Chtěla jsem tím vzdát hold této skále,“ řekla Seryová australským novinám.
„Musíme si uvědomit, že Aborigini kdysi chodili také nazí. To, že jsem se na tomto místě svlékla, tedy bylo jistým návratem k tomu, jak to vypadalo dřív.“ To snad neví, že je tu zásadní rozdíl?
Austrálci žili v komunitě na úrovni doby kamenné, kde všeobecná nahota neměla alternativu ani sexuální podtext. Naproti tomu obnažování před kamerou, jakkoliv decentní, má vždy erotický náboj.
Je erotický náboj v souladu s posvátným charakterem hory Uluru? Těžko říci. Na tu otázku mohou odpovědět specializovaní etnografové. Ale právě proto, že běžný Evropan odpověď nezná, neměl by se divit, když po vystoupení modelky Seryové Austrálci - jak píší české noviny - zuří. Upřímně řečeno, vědí Austrálci, jaké chování je v souladu s posvátným charakterem chrámu svatého Víta, mešity nebo synagogy? Taky těžko. Tak si představte to zuření, kdyby ve zmíněných svatostáncích provozovali své zábavy či rituály.
Ale teď nechme modelku modelkou. Hlavní problém, který její vystoupení na hoře Uluru otevřelo, se totiž netýká Arabek v bikinách před kamerou, ale sdílení posvátného. Jak sdílet posvátné? Přesněji řečeno: jaký postoj zaujímat ke stavbám, svatyním či horám, které si nárokuje více komunit? Platí nějaká uznávaná pravidla pro mešity zbudované z křesťanských kostelů, pro katedrály sídlící v bývalých mešitách, pro muslimský svatostánek sídlící na místě původního židovského Chrámu? To jsou otázky do pranice a pranice při jejich oživení skutečně nastávají.
Stačí připomenout muslimské vrhače kamenů od mešity al-Aksá na židy modlící se těsně pod ní u Západní zdi („zdi nářků“) Šalamounova chrámu. My v Česku jsme sice zdánlivě z obliga, ale kardinál Vlk přesto varoval, že svatovítská katedrála by se jednou mohla změnit v mešitu. Byla to silná nadsázka, ale odráží obavy v západní Evropě, kde se některé (prázdné) kostely v mešity skutečně mění. Ano, sdílení posvátných míst přináší problémy.
Tohle vše si nechme projít hlavou, čteme-li o sporu francouzské modelky s Austrálci. Je-li hora Uluru v jejich správě, platí na ní pravidla domorodá, posvátná, nebo pravidla „nás všech“, tedy sekulární, profánní? Na Zemi neexistuje univerzální regulace, která by tyto zásadní věci řešila. Jsou to problémy tak jemné a přitom potenciálně výbušné, že v jejich souhrnu si na ně netroufá ani OSN, ani G20 či jakkoliv mocné seskupení jakýchkoliv mocností.
Uveďme na ukázku tři různé přístupy ze tří vyhrocených lokalit.
Nejpřísnější je Španělsko Znáte katedrálu ve španělské Córdobě? Patří ke skvostům světové architektury, ale je to středověká mešita přeměněná po roce 1492 - po osvobození Španělska od muslimské nadvlády, respektive po vyhnání muslimů, jak se politicky korektně říká - v křesťanský chrám. Ta maurská architektura katedrály není výsledkem dobové módy, jak jsme zvyklí třeba u českých sto let starých synagog, je to originál, ale nyní pod správou španělského státu a španělské katolické církve.
Když se papež Benedikt XVI. před třemi lety pomodlil v istanbulské Modré mešitě, španělští muslimové se začali dožadovat, aby se i oni směli modlit v córdobském chrámu. Šéf Španělské biskupské konference Blazquez odpověděl, že muslimové se tam „nijak modlit nemohou“. A když se tam před třemi měsíci zkusilo modlit několik muslimů z turistické výpravy z Rakouska a na výzvy odmítali přestat, vykázala je silou policie. Pokud se někomu nelíbí přísnost austrálských domorodých lídrů, ať ji porovná s přísností Španělů.
Zcela jiný přístup ukazuje Turecko. V Istanbulu na to jde po atatürkovsku - sekulárně, ale s vojáckou řízností. Bývalý křesťanský chrám Hagia Sofia z roku 537, největší na světě, byl v roce 1453, když Turci dobyli Konstantinopol, přeměněn v mešitu. Ale v roce 1934 byl prohlášen za muzeum, na které nemají jakýkoliv náboženský nárok ani muslimové, ani křesťané. A šmytec.
Opačně k tomu přistupuje Jeruzalém. Chrámová hora, na jejímž úbočí je Západní zeď Šalamounova chrámu a na vrcholové plošině mešita al-Aksá, je přístupná vyznavačům obou věrouk, i za cenu sporů, občasných násilností a následných krátkodobých uzávěr.
Když už se respektují pravidla v Córdobě, v Istanbulu a v Jeruzalémě, proč nerespektovat místní pravidla i na australské hoře Uluru?
***
Bizarní příběh? Ne pro toho, kdo chápe, že pro jiné může mít katedrála podobu monolitu z červeného pískovce
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
