Nepřístupná a neobyvatelná. Tak by se dala popsat krajina ve vnitrozemí Islandu. Přes ostrov vede jen několik cest, které se však otevírají jen zhruba na dva měsíce v roce a dá se po nich jezdit jen autem s pohonem na všechna čtyři kola.
Kromě povrchu, který je tvořen ztuhlou lávou, hlubokým pískem nebo ostrými vyčnívajícími kameny, čekají řidiče na mnoha místech nepřemostěné řeky. Státní „silnice“ po jarním tání projede buldozer nebo náklaďáček táhnoucí za sebou kládu, která jakž takž urovná povrch. Některé cesty ani číslo nemají, jde o takzvané neoficiální cesty, o které se nestará nikdo. A pokud narazíte na tabulku s nápisem torleidi, připravte se na nejhorší.
Východní cestou Austurleid neboli Východní cesta začíná v srdci islandské centrální vysočiny a vede lávovými pouštěmi na severovýchod. Noc trávíme blízko ledovce Tungnafelljökull v kempu Nýidalur. Ledový vítr se opírá do stanu a ráno je obloha temně šedá, což okolní krajině dává ještě ponuřejší ráz než obvykle. Po pár kilometrech se ocitáme na odbočce, kde začíná pověstná Austurleid.
Směrovka sděluje, že k sopce Askja nás čeká 120 km a červeně orámovaná tabulka s nápisem Torleidi napovídá, že to rozhodně nebude procházka růžovým sadem. Cesty označené tímto nápisem jsou vhodné jen pro speciálně upravená terénní auta se zvednutým podvozkem a obrovskými koly. A to se o tom našem rozhodně říct nedá.
Pneumatiky se zakously do hrbolatého povrchu. Prvních zhruba 20 km se zdá, že stačí jet pomalu a torleidi nebude žádný velký problém. Trochu to drncá, střídají se kamenité úseky s hlinitými, přebrodíme několik potoků a tři větší řeky. Vpravo se objevuje splaz největšího islandského ledovce Vatnajökull a krajina okolo silnice mění barvu z temně hnědé na šedočernou.
Po víc než hodině jízdy se ocitáme na okraji lávového jazyka o šířce několika set metrů. Žlutý kolík v dálce nám ukazuje, kam bychom se měli dostat. Ale kudy? Všude kolem ční vysoké ostré hroty ztuhlé lávy. Na každém metru hrozí, že prorazíme pneumatiku nebo zůstaneme viset za podvozek. Láva je temně šedá až černá, a protože je zataženo, v rozptýleném světle se obtížně odhaduje skutečný profil terénu. Nezbývá než tu a tam zastavit, pořádně se rozhlédnout a vybrat směr pro dalších 10 až 20 metrů.
Konečně! Ocitáme se na zřetelné štěrkové cestě. Zrychlujeme na 20 km za hodinu. Jen o pár stovek metrů dál se ale černá další ztuhlý proud. Když si děláme odpočinkovou přestávku, konstatujeme, že jsme za tři hodiny ujeli pouhých 26 kilometrů.
Pozvolna se mění charakter lávy. Struskovitá ztuhlá „pěna“ je vystřídána velkými zaoblenými deskami se spoustou trhlin, které vypadají jako obrovské rozpláclé kokosky. To už se na obzoru objevuje modravé pohoří Dyngjufjöll se sopkou Askja - cílem naší dnešní etapy. Jsme v polovině cesty.
Posledních třicet kilometrů je povrch už o poznání lepší. Lávu vystřídala rozdrcená pemza. Je to jako jízda v hlubokém sněhu. Rovinatá krajina je poseta černými lávovými útvary, které vyčnívají z béžového pemzového písku a podobají se zkamenělým bytostem. Člověk se ani nediví, že islandská mytologie se tak hemží skřítky a trolly.
Deset kilometrů za hodinu Před šestou hodinou večer dojíždíme k chatě Drekki na úpatí sopky Askja. Na kontě máme 120 kilometrů s průměrnou rychlostí 10 km za hodinu.
Gaesavatnaleid - cesta okolo ledovce Vatnajökull - je alternativou k Austurleid. Je to cesta bez čísla, tedy neoficiální a podle toho také vypadá. Vede těsně okolo okraje ledovce Vatnajökull, překonává dva horské hřebeny a záplavovou oblast pod ledovcem. Islandského průvodce, kde je cesta označena za velmi nebezpečnou, raději zavíráme a dáváme přednost konzultaci s rangerkou v kempu.
Žena se podívá na naše auto a pokývá hlavou: „To projedete. Ale pozor na záplavovou oblast pod ledovcem, tam za žádnou cenu nezastavujte. Jede se po jílu, a pokud zastavíte, tak jste definitivně skončili.“
Tentokrát nás provází plechové nebe. Dohlednost je perfektní a vpravo před námi svítí ledovec Vatnajökull. Počátečních třicet kilometrů je cesta jenom hrbolatá. Za jezerem Gaesavötn se však začne prudce zvedat a její povrch se totálně změní. Lávové vyvřeliny, písek, ostré terénní zlomy.
Konečně se dostáváme na jakousi náhorní plošinu. Stojí tu desítky, možná stovky malých pyramid z kamenů, které tu poutníci postavili jako výraz poděkování skřítkům, že jim dovolili dostat se až sem. Nedá se nic dělat, skládáme i tu naši - se skřítky je třeba být zadobře.
Po pár kilometrech začne cesta stoupat po úbočí hory Kistufell. V domečku pro případ nouze se potkáváme s malou výpravou Islanďanů, kteří však mají obrovská upravená terénní auta. „Ano, projet se to dá,“ odpovídají na otázku ohledně záplavové oblasti, „ale odpoledne už ne, to už bude všude voda.“ Ukazuji na hodinky: „Vždyť už je odpoledne, jsou tři.“ Islanďan mávne rukou: „Odpoledne je šest večer. Do té doby to musíte projet.“ No, nazdar! Od začátku nebezpečné oblasti nás dělí ještě dobrých dvacet kilometrů těžkým terénem a vyhaslá sopka Urdarháls, kterou musíme přejet prakticky přes vrchol. Honem!
Jenže jaképak honem, když cesta vede po obrovských kamenech, které překonáváme hlemýždím tempem. Metr po metru se přibližujeme k vrcholu a čím dál častěji se díváme na hodinky. Kilometr širokému kráteru na vrcholu věnujeme jen letmý pohled a raději pokračujeme.
Když dojíždíme do oblasti zvané Večerní bažiny, je půl šesté večer a prostor před námi je už jedno velké řečiště. Jet? Nejet? Na rozmýšlení není čas, celodenní slunce vykonalo své a vody z ledovce rychle přibývá. Jedeme! Někde v dálce svítí žlutý kolík, k němuž musíme směřovat. Voda s bahnem stříká kolem auta a koleje za ním hned zalévá kalná voda. Stále máme na mysli, že zastavení znamená konečnou, a tak jedeme co možná nejrychleji.
Najednou je více než deset kilometrů jízdy vodou a bahnem za námi. Vyjíždíme na pevnou půdu a s rozklepanýma nohama vylézáme z auta obaleného blátem. Vodní hladina září v nízkém slunci a vzadu se nám za odměnu naposledy ukazuje oslnivě bílý ledovec.
Tipy & ceny
* Slušnější auto 4x4 vyjde v půjčovně na 200 eur/den a víc.
* Litr nafty i benzinu (v roce 2007): okolo 40 Kč. Je třeba počítat s rezervním palivem, stanice jsou od sebe vzdáleny přes 250 km.
* Mapy vnitrozemí si musíte koupit až na Islandu.
* V přírodě můžete jednu noc stanovat kdekoli. V národních parcích musíte využít kemp (800-1200 isl. korun - asi 300 Kč).
O autorovi| JAN SUCHARDA, Autor navštívil Island sedmkrát. Vydal fotografickou publikaci Island - země neznámá, která je v prodeji v knihkupectvích nebo je možné ji objednat na jas@jas-hrotovice.com.
