PRAHA Festival letos trvá od od 7. do 29. července a opět platí to, co je jeho velkým plusem od roku 1947, kdy byl založen – poměrně nízké ceny lístků, které jej přibližují nejširšímu publiku. Zítra se otevřou brány Papežského paláce, na jehož čestném dvoře (vejde se sem asi dva tisíce diváků a je stále vyprodáno) se odehraje profilový projekt letošního ročníku, první tři díly tetralogie libanonsko-kanadského umělce Wajdiho Mouawada. Kosmopolitní charakter Dotace festivalu z veřejných prostředků letos tvoří 65 procent rozpočtu, zbytek je výtěžek ze vstupenek a sponzorské peníze. Pokud jde o dramaturgii, v posledních čtyřech letech existuje instituce artistes associés – jde o významné divadelní umělce, kteří jsou pozváni ke spolupráci na festivalovém programu. Loni poprvé byli dva, francouzská herečka žijící v Londýně Valérie Dréville a italský režisér Romeo Castellucci, a letos je jím již zmíněný Mouawad.
Současní ředitelé Vincent Baudriller a Hortense Archamblaut kladou důraz na to, aby program byl co nejvíc multikulturní. Tento trend otevření se světu trvá již delší dobu a Avignonu prospívá, neboť objevuje dosud netušená pole a podporuje jeho kosmopolitní charakter. Samozřejmě, že jde občas jen o politikaření: i zde se tu a tam podléhá tomu, co je právě v kurzu – ať jsou to tvůrci z východní Evropy, nebo ti, kteří jsou notorickými objížděči festivalů a sběrateli cen – letos například v Avignonu nechybí českým divákům dobře známý Ital Pippo Delbono, kterého jeho krajané vyvážejí do všech koutů.
Letošním emblémem festivalu je tedy tetralogie Krev slibů Wajdiho Mouawada, která je jakousi ságou o hledání kořenů, příběhem o ztracené zemi předků, věčném putování a nacházení ztracené identity. Mouawad je také považován za velkého vypravěče a pro festival je zajímavý i svým rozkročením na obou stranách Atlantiku. Jako dítě opustil Libanon kvůli občanské válce a odešel s rodiči do Paříže. I tu musel opustit a přesunul se do Montréalu, kde vystudoval divadelní školu a založil svůj první soubor.
Umělcem, který se do Avignonu pravidelně vrací, je i Polák Krzysztof Warlikowski. Jeden z nedávných laureátů Evropské divadelní ceny nové reality a režisér, který vzbouřil Polsko novým uvedením Kushnerovy hry s homosexuální tematikou Andělé v Americe, zde představí svou novou inscenaci (A)pollonia, v níž konfrontuje oběti krvavých antických dramat s oběťmi řádění nacistů ve 20. století. Svou introspekci založil na prolínání Aischylových a Eurípidových dramat se současnými texty (Hanna Krallová, J. M. Coetzee).
Nizozemci Johan Simons a Paul Koek pro Avignon připravili se souborem divadla v Gentu Kazimíra a Karolinu Ödöna von Horvátha ve velmi spektakulárním provedení, akcentujícím atmosféru cirkusu, poutí a bizarního prostředí a také čerpajícím energii z hudby. Podobného charakteru je i multimediální projekt Izraelce Amose Gitaie Válka synů světla proti synům temnoty, který dnes večer festival zahajuje. Jde o téma podle Josefa Flavia a Gitai, známý jako experimentátor s prostorem, v něm originálně propojuje divadlo, hudbu a videoart.
V programu nechybí řada francouzských tvůrců, kteří přicházejí se zajímavými, většinou autorskými inscenacemi, například Joël Joanneau z Nantes uvede vlastní verzi Oresteie.
Část programu pak tradičně patří pohybovému divadlu, letos nebudou chybět významní choregorafové jako Maguy Marin či Jan Fabre. V Avignonu letos představí své poslední inscenace i další osobnosti současného evropského divadla, například Christoph Marthaler uvede titul Riesenbutzbach, přetrvávající kolonie, v němž opět ožije jeho typický mikrosvět humoru a melancholie. A také Rimini Protokoll přijíždí s novým kouskem Radio Muezzin.
Po švýcarských vláčcích a bulharských silnicích (Cargo Sofia) se Stefan Kaegi zaobírá muezziny v Káhiře a zkoumá tradici i současnost.
