Kdyby si Jiří Paroubek založil vlastní TOP 09, měla by pravice na dlouhá léta utrum
Dnes se stále ještě nedá vyloučit, že by nelevicové strany mohly po volbách složit parlamentní většinu. I když, přiznejme, věří tomu málokdo. Ale kdyby byla česká a moravská levice chytrá alespoň jako Mirek Topolánek, mohla by tu vládnout s pohodlnou většinou už dávno. A téměř navěky.
Volby nanečisto, v jejichž uniklých výsledcích až neuvěřitelně drtivě vítězí pravice, jako by říkaly: Žijeme v čistě pravicové zemi, vždyť i srdce mladých bije napravo! Skutečně velmi zvláštní kraj, v němž levice získává u mladých pouhé jednotky procent a kde ČSSD často má toliko jedno dvě procenta. Jenže opak je pravdou. Mládež, stejně jako většina nemládeže, je spíše levicová. Proč tomu Volby nanečisto ani volební výsledky neodpovídají? Protože skutečný boj na české politické scéně neprobíhá na obvyklé ose pravice v. levice, ale moderna v. staré pořádky.
Takzvanou pravici (ODS, TOP 09, ale nakonec možná i VV) totiž volí i lidé, kteří by v jiné personální konstelaci klidně, nebo dokonce rádi a s chutí volili levici.
Až levice pochopí Současná levice - ztělesněná papalášskými figurami svých předsedů - je pro ně však nepřijatelná svým stylem, některými prioritami a celkovým způsobem, jímž komunikuje s voliči. Mnozí volí pravici nikoli kvůli rovné dani a podpoře tradiční rodiny, ale proto, že ČSSD s KSČM se chovají autoritativně, nabubřele a celkově evokují „staré dobré pořádky“. A studenti, pro které je styl klíčovou sebedefiniční hodnotou, jsou na takové aspekty mnohem citlivější než my starší.
Kdyby se česká levice dokázala ze svých neúspěchů a slabých úspěchů poučit, proměnila by se česká politika ve švédskou: desítky let vlády levice, kde se pravice chopí moci zhruba jednou za patnáct let (a to ještě většinou v důsledku ekonomické krize).
Jinak řečeno: hranice mezi zdejší pravicí a levicí je hranicí mezi modernou a papalášstvím, mezi novou a starou společností. Až česká levice dokáže vymyslet, vyprodukovat a zejména personálně postavit moderní levicovou stranu, bude mít pravice i takzvaná pravice utrum.
Stačilo by zopakovat proces, který proběhl na pravici: vznik TOP 09 (a částečně Věcí veřejných). Vymyslet a vybudovat stranu, která osloví ty potenciální voliče, které hlavní strana z rozličných důvodů odpuzuje.
Volím pravici. Omylem Mnozí z těch, kteří dnes volí pravici, pravicoví příliš nejsou. Typický případ jsou pražské novinové redakce: novináři jsou všude na světě většinově levicově liberální. Je to v podstatě logické: novinářstvo primárně popisuje stávající problémy a neřády, je tedy z logiky věci anti-konzervativní, anti-establishmentové. Typický příběh: při schválení zákona o registrovaném partnerství tleskají jak novináři ve sněmovně, tak u televizí v redakčních news roomech. Tahle vrstva - pro kterou je George Bush, Rocco Buttiglione i Marek Benda ztělesněním špatnosti - přesto volí středové a pravicové strany. Proto a jen proto, že lidé jako Zeman či Paroubek se jí hnusí. Ale stačilo, aby se zjevil Vladimír Špidla, a náhle tito pravičáci hází hlas svému Panu Čistému. (Ostatně na modernitě více než na čemkoli jiném byl postaven i úspěch Bursíkových zelených: jistá míra ekonomického liberalismu spolu se silným sociálním aktivismem.)
Svět, jaký reprezentuje Paroubek s Filipem, je autoritativní, mocenský a manipulativní. Je to svět, v němž zejména starší voliči prožili celý život a především mládí, svět, který je jim v posledku příjemný a vlastně bezpečný. Jiří Paroubek ztělesňuje pana náměstka, který ví a o všechno se postará. Jenže právě tenhle nemoderní, autoritativní styl je cosi, co mladší generace nesnese. Internet, jímž je odkojená a v němž žije, je ze samé podstaty demokratický, neautoritativní a komunikativní. Ten samý styl, který magicky přitahuje starší a nejisté, bytostně odpuzuje mladší a sebevědomé.
Kdo chce víc, nemá nic Kdyby se Jiří Paroubek nebál, že vznikem nové strany ztratí trochu osobní moci, mohl by zajistit levici dlouhodobou většinu. Těžko pochybovat, že by sociální demokracie byla v nové levicové frontě hegemonem. Jenže chce mít vše pod svou osobní kontrolou, což je úkol nezvládnutelný. Buď udělá úkrok směrem k modernější levici (jako to nešťastně zkusil nešťastný Vladimír Špidla) - pak začnou vlevo od něj prudce posilovat komunisté. Nebo se hrubozrnným stylem naveze doleva, jako to dělá mládeží nesnášený Jiří Paroubek - a přijde o všechny potenciální levicově liberální voliče.
Dokud levice nepochopí, kde leží skutečná bojová linie, a dokud nevytvoří moderní stranu, má ODS a spol. jistou šanci na vládnutí.
Až levice jednou začne myslet strategicky, můžeme my, přátelé svobody i nízkých daní, zavřít na dlouhá léta krám.
Volby nanečisto odhalily spor, který hýbe i dospělou scénou. Skutečný boj na české politické scéně neprobíhá na obvyklé ose pravice v. levice, ale moderna v. staré pořádky.
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ redaktor LN e-mail: petr.kambersky@lidovky.cz
